Proč ve Švédsku lidé žijí s vyššími důchody a u nás to „tak nějak nejde“?

Když se podíváme na to, kolik peněz lidé pobírají po odchodu do důchodu, můžeme být často zaskočení. V řadě západoevropských zemí nebo ve Skandinávii jsou průměrné důchody výrazně vyšší než v Česku. Zvlášť kontrastní je srovnání s tak progresivní zemí, jakou je Švédsko. Tamní penze jsou nejen vyšší, ale také stabilnější a dělají pro mnoho tamních důchodců život komfortnějším. Proč tomu tak je? Co dělají Švédové jinak a co my u nás podleháváme systémovým i společenským chybám?

Jedním ze zásadních rozdílů je samotná struktura důchodového systému. V Česku funguje silný veřejný pilíř, který drží penze relativně nízko – především proto, že je celý systém postaven na průběžném financování. To znamená, že současní pracující platí na důchody současných důchodců a jejich výše je limitována tím, kolik se vybere na sociálním systému. Výsledkem je dlouhodobý tlak na to, aby důchody nebyly příliš vysoké, protože by to mohlo narušit rovnováhu státního rozpočtu.

Ve Švédsku se tento model výrazně liší. Tamní systém kombinuje solidární složku důchodu se silným individuálním pilířem, kde lidé investují část svých příspěvků do fondů, které se průběžně zhodnocují na finančních trzích. Díky tomu nemají penze čistě charakter „přerozdělovací služby“, ale jsou i výsledkem investičního výnosu. To výrazně zvyšuje jejich celkovou hodnotu. Švédský model tak nejen drží krok s dynamikou trhů, ale zároveň vytváří větší propojení mezi tím, kolik si lidé během produktivního věku odpracují a kolik si ve stáří reálně vydělají.

Další rozdíl spočívá v pracovní kultuře a flexibilitě pracovního trhu. Švédové mají tendenci setrvat v zaměstnání déle a jejich pracovní trh je méně rigidní – což umožňuje lidem přizpůsobovat si kariéry podle individuálních potřeb a tím i více naspořit během aktivního věku. To se projevuje i v vyšších hrubých mzdách, které následně vedou k vyšším odvodům na sociální zabezpečení. Ať už jde o výši mezd, benefity nebo pracovní podmínky, švédský trh připouští více variací a motivuje lidi, aby zůstávali aktivními co nejdéle.

Další klíčový faktor je úroveň produktivity ekonomiky. Bohatší země si mohou dovolit vyšší penze proto, že jejich ekonomika vyrábí více hodnoty na jednoho pracujícího. Švédsko patří k zemím s vysokou produktivitou práce a silnými exportními odvětvími, což mu umožňuje generovat vyšší příjmy, které se následně mohou přerozdělovat v podobě sociálních výhod. Česká republika sice v posledních desetiletích výrazně zrychlila svůj ekonomický růst, ale stále zaostává v některých klíčových oborech, kde generuje přidanou hodnotu mnohem pomaleji než vyspělé západní konkurence.

Neméně důležitý je sociální konsenzus a důvěra ve veřejné instituce. V zemích jako Švédsko lidé obecně věří tomu, že systém funguje spravedlivě a že odvody, které platí dnes, budou mít dlouhodobý smysl. To pomáhá stabilizovat penzijní systém a snižuje odpor vůči vyšším příspěvkům. V České republice je naopak sociální důvěra často narušena historickými zkušenostmi s transformací a sešněrovanými pravidly, která občany odrazují od větší ochoty investovat do dlouhodobých veřejných schémat.

Zatímco tedy v Česku často slýcháme, že „důchody jsou nízké, protože prostě nemáme na víc“, realita je složitější. Je to především výsledek kombinace systémových rozhodnutí, kulturních rozdílů a ekonomické produktivity. Kdyby se český systém více inspiroval škandinávským modelem, kde důchod není jen sociální dárek, ale i výsledek investice a osobní aktivity, mohl by se zlepšit poměr mezi zaplacenými příspěvky a výší penze. Rozdíl ve výši důchodů mezi Českem a Švédskem není otázkou jediného faktoru, ale souhrou pravidel, hospodářských ukazatelů a společenských očekávání. A právě v tom spočívá klíčová odpověď na otázku, co děláme u nás špatně – ne vždy saháme tam, kde je problém nejhlouběji zakořeněn.

Zdroj foto: www.pexels.com