Petr Kopal: Kdo byl v Indii a neposral se, nebyl v Indii

Petr Kopal, chlapec původem ze Zlína, který si chtěl splnit sen. Asi jako každý z nás chtěl cestovat. Za svůj život se mu již podařilo navštívil přes 31 zemí a států a cestováním rozhodně seknout nehodlá. Jak vypadá život takového dobrodruha a nomáda, který je věčně na cestách?

Ahoj Petře, ty sám, jestli se nepletu, cestuješ nepřetržitě už několik let. V kolika letech jsi začal takhle cestovat a jaký byl vůbec tvůj vztah k cestování?

Ahoj Michale! Cestování máme tak nějak v rodině. Moje babička byla (a stále je) docela dobrodruh a to se nejspíš promítlo do zbytku naší rodiny. Můj strejda se po pádu komunismu plavil přes Atlantik na katamaránu a já už jako malé dítě jsem mu jeho cesty strašně záviděl. Moje první cesta bez rodičů byla v 16, kdy jsem jel s kamarády „čundrovat“ na Šumavu. Potom následovaly prázdninové jízdy stopem po Evropě. Po dokončení studia jsem žil 2 roky ve Španělsku a poslední 3 roky jsem sezónně pracoval v Rakousku, kdy jsem výplň mezi letní a zimní sezónou vždycky strávil někde na cestách po exotických zemích.

Co zapříčinilo, že sis řekl, že procestuješ celý svět?

Rozešel jsem se s přítelkyní pár měsíců před svatbou a řešil jsem, co dál. Neměl jsem žádnou kotvu, která by mě někde držela, takže jsem si řekl, že vyrazím cestovat. Chtěl jsem si splnit svůj dětský sen. V říjnu jsem vyrazil do Nepálu, pak následovala Indie, Srí Lanka a teď jsem ve Vietnamu. Neříkám, že projedu celý svět, ale chtěl bych zvládnout aspoň Asii a Jižní Ameriku. Moje cestovní tempo je dost pomalé, takže kdybych měl projet celý svět tak by mi to trvalo příliš dlouho 😀

Ale konkrétní plány návratu nemám, takže tomu nechávám volný průběh. Řídím se intuicí a náhodou.

Pamatuješ si ještě, jak vypadal tvůj první výlet s batohem na zádech a do jaké země to bylo?

To bylo na tu Šumavu s kamarády ze střední. Takový „alko čundr“. Do zahraničí jsem poprvé s batohem vyjel do Rumunska a potom následovaly výlety stopem po Evropě. Byl to docela punk. Jel jsem se spolužákem a neměli jsme ani stan.

Karimatky jsme omylem nechali hned první den v jednom autě, co jsme stopli, takže jsme asi měsíc spali natvrdo na zemi. Tím, že jsme neměli stan, tak nás dost často uprostřed noci vzbudil déšť a my ve 3 ráno někde pobíhali a hledali místo pod střechou, kde dospíme.  Ani nevím, proč jsme si ty karimatky znovu nepořídili.

Jak vypadá tvůj domov na kolečkách? Co patří mezi povinnou výbavu cestovatele, jako jsi ty, aby člověk v případě problémů na cestách přežil?

Teď už cestuju jinak. Venku už nespím :-D.

Takže mám velký bágl, kde mám nezbytné oblečení, lékárničku a pak taky spoustu elektroniky od počítače, přes foťák, kontroler na mixování hudby, externí blesk, stativ, atd. Věci, které mi zajišťují zábavu a výdělek na cestách. Myslím, že už necestuji tak, abych přežíval, ale abych si hlavně užíval. Většinou se pohybuju v civilizaci, v místech, kde je spousta dalších turistů, cestovatelů nebo hipíků. Občas mi ale chybí nějaké „dobrodrůžo“, kdy jde člověku trochu o kejhák.

A kdy ti šlo třeba o kejhák? Stalo se ti někdy, že ti hrozila smrt hladem nebo žízní?

Myslím, že situace, kde by mi hrozila smrt nebo nějaké vážné zranění jsem se nedostal. I když často občas riskuju, tak se snažím adrenalin držet v nějakých mantinelech. Třeba surfování v 1 ráno mě přišlo bezpečné :).  Smrt hladem nebo žízní mi nikdy nehrozila. Jak už jsem zmiňoval výše, většinou se nacházím v relativně civilizovaném světě, kde jídlo nebo vodu seženeš během pár minut. Něco jiného je kvalita jídla. V Indii jsem měl otravu jídlem a lehký průjem je občas na denním pořádku. Kdo byl v Indii a neposral se, nebyl v Indii :-).

V mnohých exotických zemích nefungují žádné hypermarkety a supermarkety. Jídlo se dá obstarat na tržištích a od místních. Určitě asi tedy nemáš mnohdy moc možnost si vybírat, jaké potraviny si nakoupíš, bereš asi hádám prostě to, co zrovna je k dostání, je to tak?

To dost záleží na zemi, ve které zrovna jsi. V Indii sice moc supermarkety nefrčí. Jídlo na ulici je ale naopak dobré a levné.

Na Srí Lance je jídlo v supermarketech dost drahé, takže dám taky přednost jídlu na ulici. Je pravda, že kolikrát by si člověk dal i něco jiného – těstoviny nebo dobrý seafood, ale jelikož se snažím cestovat na „low budget“, tak jsou pro mě tyhle pokrmy dost drahé.  Asijská kuchyně je navíc levná a výborná. Něco ze západní kuchyně si dopřeju tak jednou za týden.

Co znamená moc drahé? Kolik stojí takový jeden oběd složený z mořských plodů?

Můžeš si dát luxusní seafood přímo na pláži, za který zaplatíš řekněme 200-400kč. Já si dám radši fried rice (smažená rýže) s krevetama na ulici za 40kč.

Neměl jsi někdy strach o svou vlastní bezpečnost? Stalo se ti třeba, že tě někdo přepadl anebo bezdůvodně napadl?

Strach, že by mi šlo o život, nebo že by mi chtěl někdo ublížit, jsem nikdy neměl. Lidé mají dost zkreslené vidění světa. Myslí si, že chudí lidé v rozvojových zemích jsou nebezpeční. Já se osobně rád toulám v chudinských čtvrtích a nikdy se mi nic nestalo a neměl jsem ani pocit nebezpečí. Na Srí Lance jsem strávil 3 dny v malém slumu v Kolombu a bylo to velice příjemné a veselé setkání. Asie je naopak od Jižní Ameriky v tomhle dost bezpečná. Člověk by měl ale samozřejmě dodržovat nějaká bezpečností pravidla v každé zemi.

Která pravidla máš třeba na mysli?

Rozhodně by měl člověk přistupovat k ostatním lidem s pokorou. Seš v dané zemi cizinec, tak dodržuj určitá pravidla. I když se tě někdo snaží natáhnout, tak je to tvoje blbost. Pravidla jsou většinou stejné jako u nás v Evropě. Jedeš přeplněným metrem, tak by sis měl hlídat svoje věci. Nemyslím si, že byl velký rozdíl mezi zlodějíčky ze západu a ze zbytku světa. Indie mě naopak přišla velmi bezpečná. Pamatuji si, jak mi na ulici z kapsy upadlo pár rupií na zem, přišel za mnou žebrák a vrátil mi je.

Stalo se ti někdy, že jsi byl třeba svědkem nějakého smrtelného zranění či nehody?

Naštěstí ne.

Co se týče ubytování, kde po většinu času bydlíš? U místních? Nebo si vždy bereš nějaký hotel? Nebo jednoduše spíše všude, kde se dá – pod mostem, v opuštěných domech apod.?

Takový punk už nejedu. Párkrát se mi stalo, že jsem spal třeba v Indii na nádraží, ale většinou spím v levných guesthousech nebo hostelech. Cena, kterou jsem však ochotný utratit za 1 noc je v rozmezí od 50 do 200kč, což se dost často promítne i do kvality. Člověk si ale časem zvykne na všechno.

Jakým dopravním prostředkem nejčastěji cestuješ? Na motorce? Pešky? Vlakem?

Nejčastěji to jsou místní autobusy a vlaky. Mám rád lokální dopravu. Člověk víc splyne s místními. Komfort však jde občas stranou. Taková 30-ti hodinová jízda indickým vlakem je super zážitek.

Na krátkou jízdu zapomeneš, na třicetihodinovou už ne :-).

Ve Vietnamu jsem si ale koupil levnou motorku čínské výroby, takže poslední 3 měsíce jsem cestoval na motorce. Čínskou výrobu zmiňuji proto, že jsem neustále u nějakého mechanika. Je to sranda a daleko větší svoboda. Jízdu na motorce si moc užívám.

Potřebuješ tam k řízení třeba řidičák? Nebo tohle se v Asii vůbec neřeší?

Nikdo to neřeší. Po mě doklady nikdy nikdo nechtěl. Když by mě zastavili policajti, tak by asi stačilo ukázat, že mám řidičák na auto.

A co je pro cestování nejpohodlnější a proč?

Řekl bych, že vlaky. Měřím skoro dva metry, proto autobusy jsou pro mě občas peklo. Každá jízda má však svůj konec, takže i občasné nepohodlí vždy jednou skončí.

Co ty a očkování? Jsi očkovaný proti různým tropickým nemocem? Nebo tohle v podstatě neřešíš a doufáš, že se ti všechny nemoci a paraziti vyhnout obloukem?

Nějaké základní očkování, které se doporučuje do těchto končin, mám. Žloutenka, tyfus, tetanus myslím stačí.

Stalo se ti, že jsi měl během cestování nějaký vážný úraz a musel jsi navštívit nemocnici v zahraniční? Pokud ano, jak hodnotíš systém zdravotnictví v jiných zemích, když to porovnáš se situací u nás?

Kromě nějakých kožních zánětů a střevních problémů se mi naštěstí nic vážnějšího nestalo. S nemocnicemi teda zkušenost nemám, ale slyšel jsem pár příběhů, jak vypadají některé státní nemocnice v menších městech a to raději nechtěj slyšet. 🙂

Kdybych to měl srovnat, tak české nemocnice jsou 5-ti hvězdičkový hotel. Ve velkých městech je situace určitě jiná a kvalita se bude nejspíš podobat podmínkám u nás.

Je třeba povinností před vstupem do nějaké země prokázat, že jsem očkovaný? Nebo o tohle se nikdo na hranicích nestará?

Nikdo po mě nikdy nic nechtěl. Většina zemí to nevyžaduje. Je to na tvoje riziko.

Výše jsi zmínil výdělky na cestách. Kde bereš peníze na tento kočovný styl života? Čím se živíš a jak se ti daří v různých zemích vydělat peníze na obživu v zemích, když vlastně ani neumíš místní jazyk?

Předtím to byla především sezónní práce, která mi umožnila vždy na 4 měsíce v roce někam zmizet.

Než jsem v říjnu vycestoval, tak jsem nějaké peníze vydělal přes léto v Rakousku a teď se snažím během cestování si přivydělat focením interiérů hotelů. Prostě někam přijedu, obejdu hotely, ukážu jim moje portfolio, a buď něco klapne, nebo ne.

Občas je to frustrující, jelikož obcházíš hotely v 38 stupních a většinou se setkáš s odmítnutím. Když však ale něco vyjde, tak to jsou easy money.  Většina místních lidí, kteří se v turismu pohybují, umí anglicky.

Ve Vietnamu je to s tou angličtinou, ale trochu bída, takže jsem na to lehce rezignoval a spíš si užíval cestování. Do toho tak 2x do týdne vždy organizuji nějaké párty. Obejdu bary nebo hostely a dělám DJ.

Buď to vybartruju za free drinky, ubytko anebo mi někdy zaplatí. Je to spíš pro mě prostředek, jak se rychle socializovat, bavit ostatní a u toho poslouchat kvalitní hudbu.

Pokud chceš někde pracovat, tak je spoustu možností. Můžeš najít práci za barem, v hostelech, učit angličtinu nebo skrze různé portály (workaway, woofing) pracovat za stravu a ubytování. Já se teď na pár měsíců upíchnu ve Vietnamu, kde chci učit angličtinu a do toho si najít nějaké bary nebo kluby na hraní a taky zkusit oslovit nějaké magazíny, pro které bych mohl fotit. Vydělat a zase se posunout dál.

Máš s sebou vždy pro jistotu nějaké dolary, kdyby se náhodou cokoliv stalo, tak ať máš u sebe nějaké peníze, se kterými se dá platit v podstatě po celém světě?

Jo mám pásek, kde je tajná kapsička, kde mám cca 100 dolarů. Pro případ, že by mě unesli banditi :-D.

Každá země má určitě svá specifika a zvyky, které nám Evropanům připadají přinejmenším poněkud zvláštní. Mohl bys zkusit jmenovat 2-3 takové místní zvyky, nad kterými ti zůstával rozum stát?

Každá kultura je něčím jedinečná a to se promítá do stylu života dané země. Pokud navštívíš nějakou zemi a nepřečteš si o místní kultuře pár řádků, tak se můžeš dopustit nepříjemného faux pas.

V Indii (a arabském světě) by jsi správně neměl používat levou ruku k jídlu, jelikož na většině míst se nepoužívá toaletní papír a levá ruka tak slouží k umytí po defekaci.

Hlasité posmrkování a plivání je taky dost častým zvykem, a nejenom u mužů. Nad čím mi však vždy zůstane rozum stát je, jakým způsobem se dokáží lidi vypořádat například s přepravou různého nákladu na motorkách, kolech nebo na vlastním těle. Pamatuji si, jak jsem v Nepálu scházel z průsmyku Thorong La (5, 416m) a během prudké, úzké a kamenité cestičky jsem potkal Nepálce, kteří z tohoto kopce nesli dolů piano! Já jsem měl co dělat, aby mi nevyletěly kolena a 8 kluků neslo dolů piano a měli z toho srandu.

Určitě ji na svých cestách zažil jak spoustu příjemných zážitků, tak i těch méně příjemných. Mně by ale spíše nejvíce zajímalo, jestli si vybavíš nějaký opravdu šokující zážitek, takový, při kterém ti i po letech přeběhne mráz po zádech.

Mě osobně se nic moc extra šokujícího nestalo. Něco jako hrůzostrašný zážitek. Spíš se mi často vybaví obrázky z Indie. Mám spíš v hlavě vtisknuté určité pohledy, kdy se tvoje oči setkají s očima nějakého žebráka nebo dítěte na ulici. Koukáte chvíli na sebe a v tom pohledu je všechno a zároveň nic. Uvědomění si vlastní existence. Existence, která je diametrálně jiná, ale zároveň má stejný prapůvod. Člověk jako člověk, jenom jiné místo, jiné podmínky, jiná karma. Obdivuju chudé lidi, jak se dokáží adaptovat.

Během tvého cestování pracuješ na projektu Instakidz, kde se s chudobou dost často setkáváš. Můžeš tenhle projekt nějak více přiblížit?

Instakidz je projekt, který informuje a upozorňuje na problémy dětské chudoby v rozvojových zemích.

Cílem je skrze fotografii, video a street art přinášet malé příběhy znevýhodněných dětí. Projekt je o tom, že fotím děti ze slumů, z ulice nebo z chudých rurálních oblastí na polaroid. Jednu fotku jim dám jako dárek a druhou si ponechám. Polaroidovou fotku poté zvětším a jako velkoformátový tisk ji lepím do ulic velkoměst. Z každé země pak dělám video, kde divákovi krátce přiblížím danou zemi, informuji o dětské chudobě a především zachytím průběh focení polaroidem.

Kam s tímto projektem cílíš?

Momentálně jsem v situaci, kdy mi došly peníze a zkouším tenhle projekt zafinancovat skrze crowdfunding. To by mi umožnilo dále cestovat a věnovat se projektu Instakidz. Rád bych tak do budoucna pořádal během cestování výstavy, kde by polaroidové portréty sloužily k prodeji a výtěžek by putoval na zlepšení podmínek konkrétního sirotčince v dané zemi.

Dá se vůbec skloubit tento styl života s rodinou nebo partnerem? Anebo ten, kdo chce takto žít, tak si musí zvyknout na to, že zkrátka stálého partnera mít nemůže? Nebo se dá najít i při takto netradičním stylu života někdo do páru, kdo má stejnou v zálibu v cestování a nevadí mu, že bydlí všude a nemá žádné „doma“?

Určitě se to skloubit dá. Stačí najít holku, se kterou sdílíš stejné hodnoty a stejnou vášeň pro cestování. Potkávám spoustu lidí, kteří se rozhodli změnit svůj životní styl a žít jinak.

Téměř v každé zemi je velká komunita expatů.  Někdo rád cestuje a vyrazí si pouze na dovolenou a nebo máš životní styl, který je založený na tom, že máš domov všude. Můžeš pracovat nějakou dobu třeba v Koreji, jakmile vyděláš peníze, budeš pár měsíců cestovat, než najdeš další práci třeba v Chile nebo na Zélandu.

Můžeš taky našetřit a otevřít si třeba na pláži v Kambodži bar nebo pronajímat apartmány na Bali. To všechno jde podle mě skloubit i s rodinným životem. Vychovávat děti na pláži zní podle mě hezky 🙂 Míst a možností je opravdu hodně. Já chci zatím cestovat a pomalu se posouvat dál a uvidím, co mi život přihraje.

Petře, poslední otázka na závěr. Jak dlouho myslíš, že vydržíš žít takový kočovný styl života? Myslíš, že se jednou usadíš. Anebo už tě cestování natolik pohltilo, že už bude návrat na jedno stále místo pro tebe nereálný?

Dost často nad tím přemýšlím a popravdě nevím. Myslím, že v Čechách se žije dobře. Na druhou stranu, život v takové Asii je daleko pohodovější, jednodušší a teplejší :-).

K životu ti stačí pár věcí a to mně vyhovuje. Myslím, že ať se usadím kdekoliv, cestování bude stále má vášeň. Rád objevuju nové věci, poznávám nové lidi, mám rád změny. Na planetě je spousty super míst, kam bych se ještě rád podíval. Cestování otvírá hlavu.

A za mě bych dodal, že i peněženku :-). Petře, děkuji za obsáhlý pokec a snad si zase brzy popovídáme o cestování.