OSA: Ochranný Svaz Autorský pro práva k dílům hudebním, o.s.

OSA je správně plným jménem Ochranný Svaz Autorský pro práva k dílům hudebním, o.s., vztahuje se tedy pouze na hudbu. Jedná se o kolektivního správce autorských práv, který má pověření Ministerstva kultury a na základě zákona vybírá tzv. náhradní plnění. Dalším pověřeným správcem je INTERGRAM, který také zastupuje umělce na poli zvukových a audiovizuálních děl, ale není zdaleka tolik známý jako OSA. 

Historie OSA

V původní podobě vznikla OSA už v roce 1919 a současná OSA v roce 2009 oslavila 90 let, nicméně právně není současné sdružení platným nástupcem předchozích organizací. Současná OSA byla založena 22. ledna 1996 a práva kolektivního správce získala v roce 2001.

Původně vznikla OSA pro ochranu autorů zejména ve vážné hudbě, kteří neměli zdaleka takové možnosti příjmů, jako mají menší komerční kapely. Filharmonie pochopitelně musí vynaložit na koncert nesrovnatelně větší úsilí, než například pětičlenná kapela. Původním záměrem bylo kompenzovat autorům a hudebníkům v oblasti vážné hudby tuto nevýhodu.

Socialistická OSA již fungovala podobně jako dnes. Zastupovala pouze vybrané autory a navíc politicky vhodným autorům všelijak nadržovala. Zpočátku fungoval celý systém v podstatě rozumně, ale v druhé polivně 70. let došlo na bodový systém odměn, který v podstatě umožňoval svévolné bodování a nadržování „vhodným“ umělcům. Také z těchto důvodů je OSA již od 80. let považována za problematickou.

Neprůhledné bodovací praktiky byly sice opuštěny, nicméně otázky vznikly jak ohledně právního nástupnictví dnešní organizace OSA, tak okolo zastupování a přerozdělování. I někteří zástupci OSA se vyjádřili v tom smyslu, že způsob rozúčtování je až příliš komplikovaný a těžko srozumitelný.

OSA, poplatky a zákon

OSA je často kritizována, nicméně některé věci nejsou výmyslem této organizace, ale ukládá jí to autorský zákon. Formulace zákona je poněkud nešťastná a neodráží současný stav. Model exkluzivity práv a kolektivní správy mohl fungovat v době, kdy bylo možné kontrolovat distribuci. Dnes ale distribuci díky internetu nelze nijak jednoduše omezit a proto se výmýšlí různé nesmyslné postupy „náhradních plnění“. Tímto způsobem pak vznikají různé absurdní poplatky, které jsou navíc ještě velmi podivně přerozdělovány autorům. To ale není chyba OSA, spíše se jedná o plošný problém autorských práv a současných zákonů.

Dobrovolně nedobrovolná účast

Účast v OSA je sice teoreticky dobrovolná, ale za určitých okolností zákon fakticky autorům nařizuje využívat kolektivního správce. Významnějším autorům, kteří jsou často reprodukováni v rádiovém či televizním vysílání, v podstatě nezbývá, než se do OSA přihlásit. OSA totiž stejně poplatky za jejich produkci inkasuje, ale bez výslovné žádosti jim peníze nevydá. Zde je třeba rozlišovat výslovné členy OSA a poté zastupované autory, z hlediska výplat je to ale totéž.

Podivné počítání odměn

Sdružení OSA je kolektivní správce autorských práv, tedy u zastupovaných autorů spravuje jejich autorská díla, uděluje licence a vybírá poplatky. OSA je nezisková organizace, ale její provoz spolyká značné prostředky. Na základě zákona OSA vybírá poplatky i za nezastupované autory, ovšem těm nevyplácí nic, pokud se sami nepřihlásí. Tento podivný postup šel před nedávnem dokonce tak daleko, že autor musel zaplatit OSA poplatek za to, že na svém koncertě hraje svoje písně! Od tohoto postupu se už naštěstí většinou upustilo, ale autoři musí vše předem OSA nahlásit.

I nezastupovaní autoři mohou žádat o náhradu, nicméně jen 3 roky zpětně a pouze v omezené míře. Například za živé koncerty nelze požadovat náhradu, ale za určitých okolností se z těchto koncertů musí OSA odvádět poplatky.

OSA vybírá poplatky od rádií a televizí na základě přesného seznamu, to jsou tzv. „adresné příjmy“. Ty se rozdělují přímo daným autorům podle dodaných seznamů. Pokud ale autor v seznamech OSA není a sám se nepřihlásí, po třech letech jeho honorář propadne a OSA jej přerozdělí. Dále existují často kritizované „neadresné příjmy“, které pochází z prázdných CD, DVD, pevných disků, za kabelovou televizi a za provozování hudby v provozovně (restaurace, kadeřnictví, zábavní podniky, fakticky jakákoliv firma). A zde je jádro problému, protože OSA vybere poplatky od všech, ale tyto neadresné poplatky společně s propadlými adresnými platbami přerozdělí (podle celkových obratů) pouze zastupovaným autorům a těm, kteří si platbu explicitně vyžádají. Neznámý autor bez adresné platby bude samozřejmě žádat těžko, protože jeho poměrné zastoupení pro rozúčtování bude mizivé či dokonce nulové.

Přesné vyúčtování lze nalézt v ročenkách OSA, přesný rozúčtovací řád pro rok 2012 je ke stažení zde.

Presumpce viny

Jednou z velmi kontroverzních záležitostí je presumpce viny. OSA totiž na základě zákona vybírá poplatky za jakýkoliv prodaný nosič, bez ohledu na to, zdali nahráváte vlastní obsah či něco kopírujete. Postup, kdy za nákup CD, DVD či pevného disku musíme platit OSA nemalé poplatky, nelze nazvat jinak, než naprosto nemorální. Za prvé to předpokládá presumpci viny a za druhé je předpoklad kopírování výhradně hudebního obsahu na prodané nosiče naprosto směšný. Částečně nesmyslnost tohoto postupu uznávají i kolektivní správci autorských práv, ale zatím údajně lepší systém není. Zástupci OSA tento systém obhajují tak, že se nejedná o poplatky za nelegální stahování, ale právě o náhradu za to, že si pro své osobní užití můžete udělat legální kopii. Tato logika je ale poněkud pochybná, protože u legálně zakoupeného CD či DVD pochopitelně uživatel chce mít právo na zálohování. Výrobci software kupodivu se zálohováním problém nemají, zato hudební a filmový průmysl neustále vymýšlí způsoby, jak kopírování (tedy i zálohování) naprosto znemožnit.

Diskriminace

Pokud si myslíte, že OSA zastupuje malé hudebníky či jednotlivce, jste na omylu. Jestli autor či interpret nemá zisk z hudby přinejmenším 60 tisíc korun ročně alespoň 4 roky po sobě, OSA ho zastupovat nebude. Jinak řečeno, OSA sice vybere poplatky, ale přerozdělí je pouze úspěšnějším autorům, které již zastupuje. Další nevýhodou je nutnost exkluzivitiy pro OSA, tedy autor či interpret již nemůže s hudbou nakládat podle svého, ale pouze podle pravidel OSA. Sdružení tedy nijak nechrání autory či interprety, pokud nejsou dostatečně úspěšní a bohatí. Pak se ovšem můžeme těžko bavit o ochraně práv, jedná se pouze o ochranu práv vybrané elitní skupiny. Zde je problém zejména v zákoně. Například prestižní fotobanky také fungují jako exkluzivní kolektivní správce autorských práv, ale na rozdíl od OSA samozřejmě nemohou vymáhat poplatky plošně ode všech a pak je vyplácet pouze někomu. Mohou účtovat poplatky pouze za díla autorů, které reálně zastupují a prokazatelně prodají – nic jako „neadresné poplatky“ mimo hudební průmysl neexistuje.

Hospodaření OSA

OSA rozhodně nehospodaří s malými částkami, podle ročenky za rok 2011 inkasovala 884 milionů Kč. Z toho padlo 154 milionů Kč pouze na provoz OSA. Celkově bylo zastupováno necelých 7200 autorů, členů OSA bylo 580.

OSA, jako občanské sdružení, nemůže vykazovat zisk. Bez podrobné analýzy je těžké hodnotit oprávněnost nákladů na provoz, ale při srovnání s podobně velkými neziskovkami jsou náklady OSA značně vysoké.

Za rok 2011 bylo vyplaceno autorům, nakladatelům a zahraničním subjektům celkem přes 659 milionů Kč. Pokud přičteme náklady, dostaneme sumu 813 milionů Kč a nikoliv 884 milionů Kč, které OSA inkasovala. Pokud počítáme pouze tuzemské autory, přišel si jeden zastupovaný subjekt za rok 2011 v průměru na cca 70 tisíc Kč.