Nevydařený rok husitů: Vražda, zpronevěra a kaplan Netflix

“Radosti a starosti vojáka jsou radosti a starosti vojenského kaplana.” Tak zní motto vojenských kaplanů. A to by mělo platit pro všechny duchovní, kterých se od návratu do řad Armády ČR v roce 1998 do služby zapojilo více než 50 z 11 církví a v současné době jich slouží v našich ozbrojených silách celkem 33 z deseti církví.

Svým přístupem to potvrzuje kaplan 15. ženijního pluku kapitán Tomáš Harastej, duchovní Církve adventistů sedmého dne. „Vlídné slovo nebo pohlazení je pro pacienty na covidových odděleních stejně důležité, jako podávání léků,“ říká Harastej. V současné době má za sebou řadu návštěv nasazených vojáků v nemocnicích a domovech pro seniory. Svoje poslání vidí v tom, být nablízku kolegům a pomáhat jim vyrovnávat se se smrtí. 

Zcela opačně se však své role zhostil jiný kaplan, Zdeněk Havránek, přidělený vloni Církví československou husitskou k 13. dělostřeleckému pluku „JASELSKÝ“ v Jincích. Církví, která si v roce 2020 své stoleté výročí vzniku sice připomněla bohoslužbou z chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze, ale jinak se jí výroční rok úplně nepovedl. V případu zavražděného řidiče patriarchy Tomáše Butty dodnes není jasno, zda byl obětí on sám nebo sám připravoval trestný čin, několik let vězení nafasoval správce financí církve a do toho Církev československá husitská posílá do služeb armády svého jáhena, Zdeňka Havránka, jehož chování má daleko k dobré prezentaci své církve. Podle několika svědků, ještě před rokem a už i ve službách armády, chodil po Dejvické ulici v Praze a hajloval a vykřikoval „Izrael žije,“ a fyzicky napadal lidi.

Koronavirová doba, tak jako vlastně každá krize, přinesla mnoho nepříjemností a tragických osudů, dokázala ale také zmobilizovat charaktery a ukázat to nejlepší v nás. Bohužel ale i to nejhorší. A zatímco kaplan Harastej navštěvuje nemocnice a domovy pro seniory, katolický kněz Michal Prívara pomáhá jako řidič autobusů v Dopravním podniku hlavního města Praha a řídí se důsledně svým heslem: „Kněz má být mezi lidmi, ne zavřený v kostele.“ Oproti tomu se vojenský kaplan Havránek uplynulé tři měsíce, tedy v době nejvyšších potřeb v nemocnicích, JIP odděleních, pečovatelských domech a domech pro seniory, schovává doma s tím, že armáda mu platí plnou mzdu a online kurz angličtiny. Dokonce se ani neobtěžoval s přípravou vánoční bohoslužby pro vojáky, jak napovídá facebooková stránka 13. dělostřeleckého pluku. Zjevně si kaplanské motto “Radosti a starosti vojáka jsou radosti a starosti vojenského kaplana,“ zkrátil pouze na „radost vojenského kaplana“ a kázáním vody, ale přitom pitím vína tu radost naplňuje až do dna. Navíc vzhledem k tomu, že vojenskou hodností kaplana, podle smlouvy mezi církví a státem, je kapitán, náleží mu mzda 61.370 Kč hrubého. Takže té radosti je možné si dopřát po demižónech. 

V tomto světle asi nikoho nepřekvapí, proč tak urputně dnes armáda bojuje s jediným nepřítelem. Státním rozpočtem. Těch několik miliard seškrtaných z rozpočtu armádě asi chybí. Vždyť jen kaplani, včetně těch radostně spících, nás stojí ročně na mzdách 24,3 miliónů korun.

Je možná chvályhodné, že český daňový poplatník zvyšuje jazykovou vybavenost armádním příslušníkům, i když otázka zní, proč zrovna kaplanům. Je ale s podivem, že v covidové době, kdy národ sice přestal šít spontánně roušky a přešel do konkrétní pomoci v nemocnicích, mobilizují se dobrovolníci na rozvozy potřebných věcí či obsluhování seniorských infolinek, dokonce někteří redaktoři soukromých televizí se stali sanitáři s cílem pomoci, tak kaplan Armády ČR sedí doma a na armádním tabletu piluje několik měsíců svou angličtinu. Zatímco Domy s pečovatelskou službou či další sociální zařízení musí volat o pomoc a jejich personál se nesmí hnout z místa. A místní radnice horko těžko shánějí dobrovolníky, aby se seniory alespoň někdo promluvil vlídné slovo. A souběžně s tím, podle informací ze samotného pluku, hlavní starostí kaplana 13. dělostřeleckého pluku je domácí instalace Netflixu a osud seniorů je mu lhostejný. Vojákům dělostřeleckému pluku v Jincích přejme jen samé radosti, protože na své starosti zůstanou evidentně sami. Pokud totiž jejich kaplan má úctu jen ke svým požitkům, své radosti a shlédnutým filmům na Netflixu, těžko u něj hledat úctu k druhým.

Svatá pravda. Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. I u kaplanů a kněžích totiž dochází k různému výkladu svého poslání. Jedni pomáhají a snaží se být na blízku druhým lidem, jiný svou zbytečnost demonstruje tím, že je několik měsíců doma a podle informací z kruhu známých kaplana Havránka, „pouze pořádá domácí oslavy, protože kaple jeho života, hospodský výčep, je momentálně zavřená.“ Bohužel skutečnost se pak liší i od tvrzení hlavního kaplana Armády ČR, plukovníka Jaroslava Knichala, který serveru czdefence.cz svěřil, že vojenští kaplani jsou pro naše vojáky přínosem. Jeví se to spíše jako klasické „Libenter homines id, quod volunt, credunt“, neboli známé „Přání otcem myšlenky“, když přístup jedné z 33 kaplanských oveček, která pomáhá v nemocnicích a domovech pro seniory má zachraňovat celé stádo. Nebo do svého tvrzení hlavní kaplan Armády ČR zahrnul i ty sedící doma a nepomáhající v domovech pro seniory, léčebnách dlouhodobě nemocných a dalších zařízeních, kde se den co den odehrává boj s bolestí, utrpením i smrtí? To by byla žalostně smutná vizitka. Bohužel však skutečná.