Lucie Tomšová: Ať už se budete v životě chtít vydat na jakoukoliv cestu, nenechte si ji rozmluvit

Jóga Lucii Tomšovou pohltila natolik, že opustila svou práci v pražské kanceláři a vydala se do daleké Indie. Do krosny si přitom sbalila jen to nejnutnější. Jogamatku, dvoje legíny, tři trička a pár dalších drobností. Jak se jí v zemi plné jógy, kari a lidí dařilo? A kde našla pravého mistra jógy?

Ahoj Lucie! Poměrně nedávno ses rozhodla udělat ve svém životě zásadní změnu. Opustila jsi svou pozici v mediálním domě zastřešujícím Evropu 2. Rozprodala svůj majetek a rozhodla se odletět do Indie. Nelituješ toho s odstupem času?

Když tahle rozhodnutí přišla, myslela jsem si, že žiju na 200 %, že jsem šťastná. Do práce jsem chodila nadšená. Když jsem na schodech potkala nějakou celebritu, byla jsem ještě nadšenější. Lepšího šéfa by si člověk nemohl přát. Každý měsíc mi navíc přišla na účet výplata. Na ramínkách v mém šatníku bylo spousta krásného a také pěkně mastného oblečení, i když v textilní skříni v low-cost průchozím sdíleném pokoji. 😀 Večer co večer jsem trávila s úžasnými přáteli nad lahví výběrového vína doplněnou o snad ještě výběrovější sýry dovezené z druhého konce světa…

A to je všechno pryč. A já si nemyslím, že jsem šťastná. Já to vím.

Tak tedy lituji nebo ne? 🙂 To ať si každý přebere sám.

Jaké jsi teda měla důvody pro radikální změnu svého života?

Vesměs nic extra. 😀 12. Listopadu minulého roku jsem odjela na jógovou dovolenou na Bali, ale 14 dní na to jsem už zase seděla v kanceláři za počítačem. A když se mě můj šéf zeptal, jak bylo, řekla jsem jenom: „Já chci zpátkýýýýý!“ A je otázka, jestli to byla správná odpověď, kterou si šéf přeje slyšet. 😀

Díky Bali v kombinaci s jógou jsem vlastně začala poznávat, co je to pověstné „kouzlo okamžiku“ a žít takovým okamžikem. Potom jsem byla při sezení za počítačem všude jinde, jen ne za tím počítačem. Myšlenkami jsem byla na Bali. Na jogamatce. Nebo dokonce, byť jsem absolutní nečtenář, nad řádky duchovní knížky, které jsem se snažila přelouskat u snídaně…

A tak jsem si řekla. Může z tohohle profitovat firma? A co na to můj život, který běží a běží?

V práci mě nejvíce bavilo, když jsem mohla v zasedačce kolegyním předcvičovat jógu nebo donést na ochutnávku kousek homemade “superfood” dortu. A ani jedna z těchto aktivit “kupodivu” nebyla mou hlavní pracovní náplní. 😀

Když jsem si potom 3 měsíce po mém návratu z Bali ráno vykračovala úžasně krátkých, pražských, 15 minut do práce, hlavou mi blesklo: „Proč dneska nedat výpověď?”

A na tuhle otázku jsem během těch 15 minut nebyla schopná najít odpověď.

Bylo to snad nejrychlejší, a zároveň nejradikálnější, rozhodnutí v mém životě. A to přitom, když si mám vybrat mezi zmrzlinou s příchutí slaný arašíd nebo pistácií, 15 minut mi na to nestačí a nakonec si dám obě nebo radši žádnou, a pak lituji, že jsem si vlastně radši měla dát čokoládovou. 😀

A tak to přišlo. Ještě v ten den jsem oznámila výpověď. A nepřišel moment, kdy bych toho litovala. Lidé z práce mi sice chybí, ale zavřené dveře do práce nezavírají cestu k lidem v ní. 😀

A proč ses rozhodla právě pro Indii?

Můj plán zněl: „Objevit tajemství jógy, a to kdekoliv jinde, JEN NE V INDII.“ 😀 Nechtěla jsem jet do špíny, do země s nadprůměrným výskytem kari. Do země, kde člověk jisto jistě chytne nějakou chorobu.

A co se ti vybaví, když se řekne Ind? Mně násilník, nevychovanec, nečlověk vrávorající na hranici „lidskosti“ se zlem v očích a zkřiveným úsměvem, kterého kdykoliv potkám na ulici, tak vím, že my dva kamarádi rozhodně nikdy nebudeme.

Poprvé v životě jsem narazila na Indy, kteří se smáli. Ne oni se nesmáli. Oni se chlámali. A kdy to bylo? Když jsem se přerazila o stůl v indické restauraci na IPaku. 😀 Reakce mého kolegy Radka to celé podtrhla. „To je poprvé, co je vidím se smát.“ 😀

Ale protože život začíná za hranicí komfortní zóny, rozhodla jsem se jí překročit. Zredukovala jsem můj zprvu lehce idealistický plán na pouhá tři slova: „OBJEVIT TAJEMSTVÍ JÓGY.“

A kde jinde takové tajemství hledat než v kolébce jógy, v Indii. Jak jsem koupila letenku, už jsem se jen uklidňovala, že budu potkávat jenom takové Indy, jako je Raj z Big Bang Theory, tedy lidi, které si jednoduše přejete znát. 😀

Když už se neúprosně blížil odjezd, začala jsem chodit nakupovat vonné tyčinky do indického obchodu, kde jsem se snažila s indickým prodavačem vést nenásilnou a příjemnou konverzaci. 😀 A hle, najednou to nebyl ten Ind s „nálepkou“ zlého člověka, se kterým se nechci kamarádit. Z toho důvodu jsem si řekla, že asi platí ona slova: „Jakýma očima na lidi koukáme, takové lidi potom také potkáváme.“

Můžeš popsat, jak ses na cestu připravovala? Přeci jen na cestu do neznáma ses asi nepřipravovala jen tím, že jsi chodila do indického obchodu, ne? 😀

No. Countdownem do odjezdu byla moje výpovědní lhůta. Jak jsem se teda na cestu celé ty dva měsíce od 23.2. do 26.4. připravovala …

Booking jógové školy, jednosměrné letenky, cestovní pojištění sjednané pro jistotu na rok, což bylo ještě donedávna takové moje menší tajemství. 😀 A 2 x 30 dní marných pokusů o rezervaci jediného místa v jednom z beznadějně vybookovaných vlaků indických drah. O té 250 kilometrové cestě vlakem v Indií si můžete dokonce pustit i video na mém YouTube kanálu s názvem Deník jogínky.

A následovaly další přípravy. Pečení dortů po nocích. Před prací práce, po práci práce – občas jsem člověk s máslem na hlavě. Klientova spokojenost je holt na první místě. Někdy navíc beru směnu „vrchního omývače nádobí“ skvělého kuchaře, a ještě lepšího kamaráda, Martina Škody.

No, a pak jsem otevřela vlastní second hand „all you can find, a to včetně postele“.

A snažila jsem se stát bloggerkou, ale bylo to dost složité. Jako „ajťák“ se základní znalostí Wordu jsem se snažila stát programátorkou. Dále fotografkou, která disponuje snem všech fotografů, a to Samsungem S6. Trochu i typografičkou díky programu Kreslení. A hlavně copywriterkou, i když před 10 lety byl sloh na půlku A4 těžkou noční můrou, a jeho čtení před spolužáky ještě větší. Navíc jsem se snažila zastoupit celý štáb od režiséra, přes scénáristu, skript, produkci, postprodukci, až po „selfie kameramana“. 😀

Když jsem neměla v diáři upomínku, abych šla spát, tak jsem nespala. 😀

A dál? Byla neděle, tři dny do odjezdu. Všechen svůj pozůstavší majetek jsem sbalila do krabic. A neprofesionální stěhovák, který je však profesionální architekt a superhrdina v jednom, mi to pomohl odvézt.

V pondělí jsem přijala balík s legínama a „super“ necestovní 3,5 kilogramovou jogamatkou. A … konečně jsem si z indické ambasády odnesla vízum s povolením k pobytu v Indii na neuvěřitelných 5 celých měsíců!

Takže už to bylo neodvratné. Jak vypadaly poslední dva dny?

Ve zkratce. Ještě v úterý odpoledne jsem byla v Praze v práci. Až v 17:00 se za mnou naposled zavřely dveře úžasného mediálního domu. Naposled. Pak následovaly slzy, opilost, nostalgie, radost, zvědavost, nervozita, totální vyčerpanost, špetka až dvě strachu a první cestovní horečka.

A ve středu už byl den odjezdu. Hodila jsem do krosny dvoje legíny, tři trička. A přemýšlela nad tím, jestli mě nemá poloprázdná krosna a vidina života s 11 kily na zádech znervóznit. Pak už jsem jen odevzdala klíč od pronajatého bytu 2+1 a řekla good bye mým třem spolubydlícím. V autě směrem na letiště jsem ještě úkolovala rodinu, protože jsem toho spoustu nestihla.

A tím byly přípravy ukončeny.

Takže sis nehledala před cestou žádné informace o Indii? Měla jsi tam nějakého známého, který by ti pomohl?

Nikoho známého jsem v Indii neměla.

A na shánění informací „nebyl čas“. Noční pekařské šichty v kuchyni byly holt přednější. 😀 Nevěděla jsem adresu jógové školy, kam jedu, a už vůbec jsem nevěděla, že mířím do Indie v měsíci největšího horka, po kterém hned vzápětí následuje čas monzunů.

Mohla jsem jet do Indie o čtvrt roku později a přijet tak v meteorologicky ideální měsíc a finančně se na cestu lépe vybavit. Ale to bych taky nemusela odjet vůbec. Mohla bych poznat kluka, který by mi zamotal hlavu. Ségra by stihla otěhotnět, což se opravdu čerstvě stalo :D, a já bych pak měla „povinnost“ držet ji vlasy mezitím, co by se skláněla nad záchodovou mísou. Ufff, ještě, že jsem se tomu vyhla. 😀

Občas, nebo spíš často, je lepší nic nevědět, nic nestudovat, nic neplánovat a nechat se jen tak unášet životem a intuicí.

Myslím, že k přípravám už toho bylo řečeno dost, i když bys určitě mohla vyprávět ještě dál. Posuneme se dopředu. Co byl pro tebe největší šok, když jsi přiletěla do Indie?

Že se budu opravdu muset smířit s tím, že v Indii NIKDY a NIC nebude podle mých plánů. Musím říct, že mě na to už před odjezdem upozornil kamarád. A já jako člověk, který musí mít všechno pod kontrolou jsem mu nejdříve nechtěla věřit. Ale teď pravdivost tohoto tvrzení mohu potvrdit na 300 %. 😀

Na svém facebookovém profilu sis postěžovala, že ses nechala v guest housu pěkně napálit. A následně jsi napsala, že ostré lokty jsou v životě občas potřeba. Můžeš se svěřit, o co přesně šlo?

😀 To se tak stane, že se rozhodneš vzdát se brýlí se skly o síle 6 dioptrií s nadějí, že zrak sám vyléčíš, až tě do očí uhodí bílá šmouha na zdi toho slavného guest housu, kolem které dva týdny, den co den, procházíš, a ten flek musíš prostě zblízka prozkoumat. Je to ceník. A na něm poloviční cena než ta, která ti je celý tvůj pobyt účtována.

Byla z toho dlouhá diskuze. Ale domluv se s Indem, který rozumí jen tomu, čemu chce.

A po mém okamžitém přesunu o dům dál se mi stalo vesměs to samé. Nicméně tam mi ostré lokty nestačily. Byla jsem tam dokonce zamčená takovým mafiánským Indem, indická policie na cestě. 😀 To jsem radši těch 50 rupií, což odpovídá cca 15 korunám, zaplatila. 😀 Holt držím se poctivě hesla: „Nikde nepřepočítávej nic na svou měnu!“

Podle videa, které máš na svém blogu, jsi měla kritickou chvilku také v době, kdy sis rozbila notebook a následně jsi měla střevní potíže. Jak zvládáš takové chvíle? Máš nějaká zadní vrátka v případě podobných komplikací, nebo žiješ na hraně, a když se nepodaří více věcí na jednou, tak to může ohrozit tvou cestu, případně i život?

Co se týče notebooku, ten jsem potřebovala jen na blogování. V tu chvíli jsem si říkala: „To je asi znamení, že s tím mám skončit.“ Navíc jsem získala více času pro sebe. A díky za to! Nicméně, neuvěřitelně krásné zprávy, které jsem od lidí dostávala, byly znamením silnějším, abych v tom pokračovala. Občas jsem tedy něco sesmolila na telefonu, a někdy jsem si šla zašpinit prsty do internetové kavárny. 😀

Zato zdravotní potíže jsem nesla hůř. A to nejsem žádná citlivka. 😀 Větší beznaděj jsem si v tu chvíli nedokázala představit. Neměla jsem sílu ani dojít si ven 10 metrů pro vodu. A ta představa, že jsem sama na druhém konci zeměkoule. Navíc daleko od maminky, která by mi předepsala tu nejsprávnější medicínu… To, že bych ji ale stejně, jako vždycky, neposlechla, je už věc jiná. 😀 Nejlepší medicínou by podle mých rodičů bylo v Indii vůbec nebýt. 😀

Hned potom, co jsem byla schopná po několika dnech vylézt z postele, tak jsem prvními kroky zamířila do cestovky zařizovat okamžitě opuštění země. 😀 Koupila jsem letenku do ráje, do Thajska. Ale ještě ten den jsem ji stornovala. To je, ale na delší příběh. 😀

A k druhé otázce. Že bych mohla potřebovat zadní vrátka? Popravdě, nad scénáři typu „Co kdyby …“ vůbec nepřemýšlím.

Určitě máš ale i lepší vzpomínky, jinak bys v Indii tak dlouho nevydržela. Co se ti na Indii nejvíc líbí?

Indie je hlavně báječná „životní učitelka“. Která škola naučí člověka, jak se radovat i zmoklý skrz naskrz po kotníky namočený ve špinavé kaluži, do které monzunová „sprška“ slila ze všech ulic kravské výkaly, jejichž hlavní složkou je PET lahev, pytlík od brambůrků a popcorn. Plán jít na jógu je kvůli durch oblečení zmařen a k tomu všemu na vás radostně volá přes ulici zelinář, který byl při vašich prvních nákupech tím „nepříjemným indickým nekamarádem“: “Namasteee! How are you?”

A jak to je jinak s životem v Indii? Za kolik peněz měsíčně se dá přežívat?

Když jsem přijela, moje denní útrata byla v průměru 1 500 rupií, což odpovídá zhruba 540 korunám. Za to jsem pořídila postel a jídlo. Postupně jsem denní útratu zredukovala na 350 rupií, teda asi 120 korun. Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná odepřít si relativně čistou postel, čokoládové brownie a větší šanci na to, že po snědení večeře nestrávím týden na záchodě. Paradoxně. Nejvíce mě skolila restaurace, které jsem věřila na 120 %. 😀

Nicméně. Jako čokoholik, jsem českou stovku za místní homemade RAW ORGANIC čokoládu nedala ani na začátku. 😀 Protože se ale snažím zbavit svého lakomství, které se se mnou táhne už od mého prvního narozeninového lentilkového dortu, který mi babička upekla, koupila jsem ji svému indickému kamarádovi Karinovi. Když už po ní zbyl jen obal, řekl mi, že byla málo sladká, a že to nechutnalo jako „čokoláda“. Přesněji řečeno. Cukr, palmáč, práškové mléko a 5 „mírně nebezpečných konzervantů. V tu chvíli jsme nebyli kamarádi. 😀

Do Indie ses vydala zejména kvůli józe. Jak se s jógou slučuje způsob života současných Indů?

Můžu říct jen to, jak jsem vnímala Indy podle toho, co jsem zažila v Rishikeshi a Delhi. A skrze Delhi jsem navíc jen projížděla. Nemohu svůj názor generalizovat na celou Indii. V Indii stačí 20 kilometrová vzdálenost a vše je jinak – lidé, jejich životní styl, bezpečnost, množství zeleně, množství špíny, množství kari … 😀

Na začátku jsem potkávala samého zloděje a podvodníka, pupkáče, ruka v rozkroku, vedle něho obtloustlá manželka žijící pod naprostou nadvládou toho nečlověka s pokřiveným úsměvem. Žena, která se svou váhou stěží vyšplhá do dvou schodů, asi holt chce ukázat ostatním, že je o ni dobře postaráno. A asi je to důležitější než její zdraví.

Na obědě na mě koukal číšník takovým způsobem, že jsem věděla, že mi jistojistě cestou od kuchyně k mému stolu do talíře stihne minimálně 3x naplivat …

Až si potom jeden večer, kdy jsem se nějak zapomněla a nebyla jsem ve 21:00 pod zámkem na pokoji, běžím se strachem v očích ulicí do postele a slyším neskutečně laskavý mužský starší hlas: „Hiii. Slooowly. Don’t run. Chapati?” Zastavím a nemůžu uvěřit, že mě zve na večeři vychrtlý Fural, jehož domov je „venku“.

Občas člověk musí od života dostat neuvěřitelně vokaté znamení, aby si uvědomil, že není úplně OK dávat ostatním lidem „nálepky“. Nicméně ani to nelze generalizovat, protože jsem se taky jednou nechtěně ocitla sama uprostřed noci uprostřed Delhi a navíc uprostřed skupiny 20 Indů, kterým z očí rozhodně nic dobrého nekoukalo. Těžko říct, jestli tohle byla nálepka, kterou jsem všem nalepila, nebo ne. Hlavní je už jenom to, že jsem přežila, za což životu vyslovuji neskutečnou vděčnost.

Nicméně. Srdečné lidi jako Fural jsem v Indii potkávala více a více. A dokonce i můj vztah s dříve plivajícím číšníkem dospěl do toho stádia, že na mě házel vtípky typu, jestli sním 7 chapati. 😀

Nepotkala jsem v životě tak láskyplné lidi jako v Indii. Ukázali mi, k čemu nám, lidem, slouží srdce. A takoví většinou měli co do činění s jógou.

Je tedy opravdu je takový zásadní rozdíl mezi cvičiteli jógy, abys kvůli těm nejlepším letěla do Indie?

Pro každého člověka znamená nejlepší učitel jógy něco jiného. Někdo je nejradši, když z jógy odchází s propoceným trikem. Jiný si celou hodinu naopak rád „odleží“ na zemi. A někomu hodina jógy denně na podložce nestačí a začne ji nevědomky žít, dokud nepřijde, že se mu žije lépe a lépe. A v tu chvíli chce tomu tajemství přijít na kloub, aby jej mohl prozradit i ostatním. Takové tajemství se u Karlova mostu těžce hledá. 😀

Ne, že v Indii by to bylo teda ultra lehké. 😀 Potom, co mě absolvovaný kurz na jógové škole, která připomínala spíš továrnu na peníze fungující díky lidem ze západu, dostatečně neuspokojil, tak mi trvalo docela dlouho, než jsem našla to, za čím jsem se do Indie vydala. Hledala jsem, hledala, až jsem se ocitla v neuvěřitelně smradlavé, špinavé místnůstce 3 x 2 metry, v níž se ze spánku zrovna probudil polonahý indický děda. Pravý jógový guru. Ne zcela komfortní smrad a špína šly stranou. Lehla jsem na zem a s dalšími třemi studenty jsme usilovně následovali detailní instrukce o stahování konečníku. 😀 Jindy mě ten stejná děda zase dohnal tlučením tyče do mých zad k slzám, když jsem nemohla svůj hrudník přilepit v naprosté dokonalosti na stehna. Každou hodinu s ním se stalo něco, na co nikdy v životě nezapomenu. A jak se tento jógový guru jmenuje? Jak sám řekl: „Jméno není důležité.“

Jak jsi sama řekla, udělala sis kurz, takže máš certifikát. K čemu ho plánuješ využít? Je k něčemu? 😀

Zprvu jsem brala certifikát zejména jako klíč do světa jógových učitelů. Teď ho vidím jen jako kus papíru, kterým se budu „chlubit“ jedině, bude-li to nutné. Je důležitější certifikát nebo to, co se skrývá za ním, co je okolo, kdo ho drží a proč? Někdo sbírá certifikáty, aby se stal milionářem. Někdo nemá jediný a dokáže rozzářit možná jednoho člověka, možná dva. Možná dokonce celý svět. Milionář i necertifikovaný jsou spokojení. A co ti ostatní?

To je na mě trochu moc filozofování. Zkusím tě radši další otázkou nasměrovat jinam. Žiješ stále ze svých úspor z České republiky, nebo se snažíš přivydělávat? Dá se v Indii živit například jógou?

Zatím žiju z úspor. Potvrdila se mi pravdivost hesla: „Rychle nabyl, rychle pozbyl.“ Možná jsem na tom dokonce finančně lépe, než kdybych si normálně vydělávala a tomu úměrně, a kolikrát až neúměrně, utrácela. 😀

Do Indie jsem jela hlavně za zkušenostmi. Učitelská praxe přijde až poté. Jen jsem občas vedla hodiny jógy pro malé školáky. Obrovská pozitivní energie, kterou mě pokaždé nabili, byla tou vůbec nejkrásnější odměnou.

Z příspěvků na tvém blogu Deník jogínky i na Facebooku to vypadá, že se snažíš o pozitivní myšlení. Pomáhá ti to v životě?

Dříve jsem se snažila. Kolikrát to byla jen prázdná slova. Teď je pozitivita automatickou součástí mého života, kterou už mi nikdo a nic neodpáře. Život je pak mnohem jednodušší a plnější zároveň.

Na druhou stranu se mi zdá, že pozitivní myšlení je taková novodobá ideologie, která může být podle mého subjektivního pohledu škodlivá. Už se mi stalo kolikrát, že kamarádům se stalo něco špatného, například si zlomili nohu nebo nabourali auto, ale ve výsledku všem vyprávěli o tom, že to je vlastně dobrá zkušenost. Opravdu jsi ráda, že jsi vycestovala do Indie a zahodila tím mnohé své jistoty?

A když si tvůj kamarád zlomí nohu, má šanci to nějak změnit? Stalo se, stalo. Než se kamarád zvedne ze země, to zlomení nohy se stává minulostí. A nebyla by škoda nechat se po x dní, týdnů, možná měsíců, nebo dokonce let kvůli minulosti okrádat o krásnou přítomnost a příjemné okamžiky? Život je krátký na takové mrhání časem.

Zpočátku se taková situace možná může zdát jako fakt na houby. Ale taky se potom může stát něco, kdy si člověk dokonce řekne: „Uff, ještě že jsem si tu nohu zlomil!“ Všechno v našem životě má nějaký důvod.

A že jsem zahodila své jistoty? Co v životě je jisté, trvanlivé? Všechno se mění. Každým okamžikem. Když koukáš z mostu na řeku, můžeš říct, že to je ta stejná řeka, ta stejná voda, kterou jsi viděl včera?

A co bys doporučila lidem, kteří se chtějí vydat na cestu do podobně exotické destinace?

Ať už se budete v životě chtít vydat na jakoukoliv cestu, nenechte si ji nikým rozmluvit. Možná to bude cesta, kterou nikdo kolem vás nebude chápat. Možná dokonce ani vy sami ji nebudete chápat. Nechte jednou intuici a hlas srdce zvítězit nad rozumem. Pak už hlava nikdy nedostane šanci. 😀

Můžeš nám na závěr prozradit, jaké máš plány do budoucna? Pokud se nepletu, tak v Indii jsi zhruba čtvrt roku, ale podle příspěvku na blogu jsi už jednou měla zaječí úmysly a chtěla jsi letět jinam. Nakonec jsi však zůstala. Máš nějakou představu o budoucnosti? Plánuješ v nejbližší době návrat do Čech, nebo to je zatím uzavřená kapitola?

Plány mě stály v životě spoustu času, neskutečně energie, nervů, „ztracených“ okamžiků, záda a zdraví. Posledních pár let v mém diáři nebyl jediný den, jediná hodina, kolikrát ani minuta, která by byla bez perfektně přiřazeného plánu. Často jsem se přistihla, jak oběšená jako vánoční stromeček vybíhám eskalátory z metra v jeho největší špičce. Hlavně, abych žila přesně podle mého tak dokonalého diáře.

A když nějaký plán náhodou nevyšel? Pak jsem byla skoro zralá na psychiatra.

Nikdo nevíme, co se stane za hodinu, minutu, vteřinu. Není snazší nechat se unášet proudem života než, než neustále pádlovat proti němu?

Kdyby ses mě zeptal, co budu dělat za hodinu, odpovím ti: “Já nevím.” 🙂 Takže stručná odpověď na tvoji otázku – nemám plány 🙂

Lucko, díky za rozhovor! Někdy se ozvi ať vím, že tě život nezavál do nesnází. 😀

Ahoj, Ondro. Zdravím čtenáře! A určitě doporučuji, ať se podívají na můj blog – www.denikjoginky.cz, facebook a instagram!