Dnes vyšlo 15 článků

Kateřina Vejvodová: Smyslem mé práce je, aby mě ve finále sportovci skoro nepotřebovali

Mohla se z ní stát tenistka, ale nakonec je z Kateřiny Vejvodové úspěšná sportovní psycholožka a mentální koučka. Navíc se vzděláním, které v České republice většina lidí z oboru nemá. Vystudovala Gymnázium v České Třebové, ale vysokoškolské studium už absolvovala v Americe na prestižních univerzitách, kde měla možnost spolupracovat se světovými experty. Kateřina Vejvodová se ze zkušené v zahraničí vrátila v roce 2011 zpátky domů. Do České republiky. Slibně rozjetou profesní kariéru musela na chvíli trochu přibrzdit, protože založila rodinu. Ale i tak stíhá aktivně pomáhat zhruba desítce sportovců. 

Zdravím Katko. Začneme hned složitou otázkou. 🙂 Jak zásadní je podle tebe správné psychické rozpoložení při sportovním výkonu? Dá se nějak konkrétně vyjádřit, jak velký vliv může mít mentální trénink?

Čím vyšší úroveň, tím větší důležitost psychického rozpoložení. Každý sportovec na vysoké úrovni má zvládnutou techniku i fyzickou kondici. Takticky je to u „profíků“ většinou taky na velmi vysoké úrovni. Co rozhoduje, jsou detaily a mentální stránka výkonu je bohužel nejvíce opomíjená… Proto je tak důležité se jí věnovat. Konkrétní vyjádření je podle mého názoru jen hádáním. Neznám žádnou studii, která by to objektivně dokázala určit. Názory a odhady profesionálních sportovců i trenérů se různí a pohybují se někde mezi 70 % a 90 %. Podle mě je to individuální, ale dobrá psychika může být každopádně alfou a omegou dobrého výkonu.

Kateřina Vejvodová v době aktivní tenisové kariéry

Kateřina Vejvodová v době aktivní tenisové kariéry

Každý člověk je originál. Předpokládám, že pro každou osobnost musíš vymyslet konkrétní postupy. Jak dobře musíš jednotlivé klienty, a jejich konkrétní sport, znát, abys dokázala odhadnout, co jim pomůže k lepším výkonům?

Hodinové setkání my většinou stačí k tomu, abych dokázala identifikovat největší rezervy v psychice sportovce/sportovkyně s ohledem na jeho/její sportovní výkon. Klienti mě kontaktují většinou telefonicky. Domluvíme si setkání, ve kterém se bavíme o různých aspektech sportovního výkonu. Rodina a práce/škola ovlivňují psychické rozpoložení, a tak přichází řeč i na ně. Detailně se pak bavíme o výkonech jako takových. O tom, kdy se sportovec necítí dobře, kdy selhává, kdy se naopak daří, jak trénuje, jak je spokojen ve svém klubu a podobně. Během úvodního setkání si vytvořím náhled, podle kterého připravím plán mentálního tréninku šitý na míru. Ten má vzdělávací podobu, ale zároveň je zaměřen na praktické věci – tréninky a soutěže. To je většinou otázka dalších 6-8 hodin práce s klientem. To vše je v podstatě jakýmsi prvním krokem naší spolupráce. Někomu to stačí k obrovskému poznání a znatelnému posunu. Sportovci si začnou své výkony opět užívat a to je většinou to, proč přišli. Jiní se chtějí rozvíjet dál a ve spolupráci se pak zaměřujeme na přípravu na blížící se soutěže a zhodnocení těch uplynulých. V podstatě jde pak už o prohlubování sebereflexe sportovce, který se ve finále stává svým nejlepším koučem. Moje role jde pak do pozadí a funguji už spíš jako supervizor či rádce, který umožňuje sportovci nahlédnout na sebe z jiné perspektivy.

Setkala ses s někým, komu špatně zvolený mentální trénink uškodil? Může se to vůbec stát?

Ne. Jak už jsem řekla, první fáze spolupráce je vzdělávací a poznávací. Pokud se sportovcům sezení nelíbí, nejsou vázáni k tomu, že musí znovu přijít. Pokud by někdo cítil, že to co se dozví, mu při výkonu ubližuje, pak je zakopaný pes jinde. Například v tom, že sportovec není do svého sportu až tak zapálený. I v takových případech je ale vlastně poznání užitečné. Kdo by se chtěl věnovat něčemu, co ho vlastně až tak nenaplňuje?

S jakými problémy se na tebe sportovci nejčastěji obrací?

Nejčastější problémy jsou ztracená radost z výkonu a „neprodání“ toho, co má člověk natrénováno. To se projevuje tím, že se při tréninku se daří a v soutěži to drhne.

O kolik klientů se v současnosti zhruba staráš?

Vzhledem k mateřským povinnostem (syn 2,5 roku a dcera 1 rok a 4 měsíce) jsem musela klientelu omezit a pracuji teď jen s profesionálními dospělými sportovci. V současné době je to možná kolem 10 sportovců a jeden tým. Na víc bohužel není čas. Před mateřskou to ale bylo třeba i 8h sezení za den 5 dní v týdnu… Portfolio klientů je díky tomu hodně rozsáhlé.

Využívají sportovci služeb mentálních koučů i preventivně, nebo vyhledají tvou pomoc až, když cítí nějaký problém?

Naprostá většina bohužel spíš hasí problémy.

Můžeš čtenářům přiblížit, jak vypadají tvé jednotlivé kroky, když navážeš spolupráci s novým klientem?

Trochu jsem to nakousla už v dřívější otázce. Úvodní setkání je poznávací. Po něm vytvořím pro klienta individuální plán. Pokud je to možné, setkám se i s realizačním týmem (trenér, rodiče). I jejich vhled je pro mě velmi důležitý. V následujících 6-8 hodinách klienty vzdělávám a bavíme se o tom, jak využívají techniky mentálního tréninku v tréninku a soutěži. To zvyšuje jejich sebereflexi a sebepoznání. Pokud spolupráce pokračuje, zaměřujeme se detailně na soutěže, které se blíží, a připravujeme se na ně.

Jaké formy spolupráce u tebe převažují?

Určitě dlouhodobá souvislá spolupráce. Pravidelná setkání v rozmezí alespoň 4-6 měsíců jsou klíčem k opravdovým a trvalým změnám v psychice sportovce.

Kateřina Vejvodová, když ještě trénovala tenis

Kateřina Vejvodová, když ještě trénovala tenis

Myslím, že pro většinou populaci je práce mentální koučky stále velice abstraktní. Můžeš popsat, jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Záleží, zda jsem v terénu či v kanceláři. Do kanceláře dochází klienti, povídáme si, děláme společně různá mentální cvičení, analyzujeme, co se stalo, a plánujeme co se stane… Když jsem v terénu (pozorování tréninku či soutěže), je to pestřejší. V ideálním případě se do tréninku občas zapojím a obohatíme ho nějakou mentální technikou pro zvládnutí zátěže či uvědomění si, co se zrovna se sportovcem děje. Při soutěži musím být maximálně flexibilní a celý den fungovat pro sportovce. Když je například zápasový/závodní den, snažím se sportovce dobře naladit a uvědomit si co je pro něj důležité. Povídáme si o tom, co chce sportovec v zápase/závodě dosáhnout. Stanovíme dva až tři cíle, které mu pomůžou udržet koncentraci na tom, co je opravdu důležité – tedy ne na tom, jak zápas/závod dopadne, ale na tom, jak chce zápas/závod odehrát/odjet apod. Často využíváme i techniku vizualizace a představujeme si, jak se bude dařit nebo jak bude sportovec překonávat možné krize a výzvy, které se objeví. Takové cvičení kombinujeme s dýcháním, které napomáhá maximálnímu soustředění a uvolnění. Někdy využíváme i motivační videa či hudbu k tomu, aby se sportovec takzvaně nažhavil. Pokud je přehnaně nervózní, pracujeme na zklidnění. Pokud je naopak přehnaně laxní, musíme se aktivovat a dostat energii nahoru. Po soutěži je dobré vyhodnotit co se dělo a pokud se blíží další zápas/závod, je potřeba znovu stanovit cíle a celou přípravu zopakovat…

Jak se liší spolupráce se sportovci, o které se staráš už delší dobu, od těch sportovců, se kterými teprve začínáš pracovat?

V úvodu je spolupráce vzdělávací a poznávací. Postupně ubývá vzdělávací složka a prohlubuje se sebepoznání. Práce s klienty, kteří už dochází několik měsíců je zaměřená na detaily výkonu a přesně ty rozhodují o tom, zda sportovec bude dosahovat pravidelně svého maxima nebo zda bude výkonnost kolísat.

Takže se dá říct, že se sportovci určitým způsobem mohou naučit se sebou pracovat, ale stejně je dobré využívat služeb sportovního psychologa kvůli určité zpětné vazbě? Chápu to správně?

Přesně tak! Smyslem mé práce je, aby mě ve finále sportovci skoro nepotřebovali. Jejich sebereflexe musí být tak dokonalá, že nejlépe vědí, co sami potřebují. Pokud k tomu umí využívat techniky, které je naučím, dokážou si sami pomoct i ve stresových chvílích. Problém je, když tu sebereflexi něco nabourává. Například složité rodinné vztahy či dětství. To se pak může stát, že využívané techniky trochu postrádají efekt a pes je zakopaný i trochu jinde… V konzultacích pak musíme jít víc do hloubky a odhalit příčinu opakujících se nezdarů.

Kateřina Vejvodová na European Youth Olympic Festival 2013

Kateřina Vejvodová na European Youth Olympic Festival 2013

V oblasti mentálního tréninku se pracuje také s vizualizací. Tedy s představováním si ideálního průběhu, které má napomáhat k úspěšnému provedení. Ale co když potom nejde vše podle plánu? Já bych byl možná ještě nervóznější, než kdybych o tom nepřemýšlel.

Vizualizace je úžasnou technikou, která může sportovci přinést velké úspěchy nebo ho potopit na dno. Člověk musí vědět, jak s ní nakládat. Smyslem představy ideálních výkonů není, aby sportovec nepočítal s tím, že se může objevit problém. Spíš naladění na to, že se může stát, že to bude super… Hlava si vytváří jasný obrázek o tom, co je potřeba udělat pro skvělý výkon a v realitě je pak jednodušší to provést, než když o tom člověk nepřemýšlí a nechá to osudu.

A jak vnímáš obecně pozitivní myšlení? Nepřehání se to někdy trochu? Z vlastní zkušenosti vím, že kolikrát vše není jen pozitivní. Občas se najdou chvíle, kdy se cítím negativně. Ale vnímám to tak, že se moje mysl aspoň pročistí, a navíc vnímá různé hrozby, které prostě reálně existují a přichází. Není možné, že by pozitivní myšlení bylo jedním z faktorů, které vedou k různým neštěstím, kdy sportovec nezvládne svou situaci, a řeší ji v krajním případě i sebevraždou?

Mně se spíš zdá, že lidé zaměňují pozitivní myšlení za naivitu a neschopnost uznat, že všechno se ne vždy bude dařit. Smyslem pozitivního myšlení je uznat, že se nedaří, že se objevil problém, ale zároveň si uvědomit, že i ten problém či nezdar je tu proto, aby se člověk mohl zdokonalit. Takový přístup je nejen objektivní a realistický, ale i velmi nabíjející, protože se najednou nebojíme chyb a neúspěchu. Bereme je jako součást cesty, na které jsme a nenecháváme se pohltit momentálním výkyvem, který je nedílnou součástí sebezdokonalování.

Teď odbočíme trochu jiným směrem. Vysokoškolské diplomy jsi získala v USA, kde jsi také hrála tenis, a v neposlední řadě jsi měla možnost si vyzkoušet spolupráci s úspěšnými lidmi. Například s Nickem Crawlem. Evidentně se ti v USA dařilo. Co tě přivedlo zpátky do České republiky?

Moje rodina. Mám tři bratry a skvělé rodiče a chtěla jsem být jednoduše blíž domovu a sdílet s nimi důležité okamžiky svého života.

Kateřina Vejvodová po promoci magisterského studia na Floridě

Kateřina Vejvodová po promoci magisterského studia na Floridě

Nelituješ zpětně svého rozhodnutí opustit Ameriku?

Ne. Amerika mě hodně naučila a jsem vděčná za každý den, který jsem tam mohla strávit. Je to země neomezených možností. Do určité míry je život tam jednodušší. Ale všechno má svá pro a proti. Evropa mi chyběla a jsem ráda, že jsem se vrátila.

Máš mezinárodní srovnání. Proto se tě musím zeptat. Jak to v České republice vypadá s profesí mentálních koučů a sportovních psychologů? Dají se podmínky srovnávat s USA?

Sportovní psychologie u nás bohužel není na takové úrovni jako ve světě. Pracujeme na zlepšení, ale vzdělávací systém u nás se jen tak nezmění. U nás se „obyčejný psycholog“ může nazývat „sportovním psychologem“ aniž by měl jakoukoliv zkušenost se sportem. To je pro mě nepochopitelné, protože pokud člověk sportovní zkušenost nemá, jen těžko sportovcům porozumí. V USA byla součástí mého studia skvělá praxe s týmy i jednotlivci, a hlavně díky tomu jsem si po návratu domů mohla otevřít vlastní praxi. Za to jsem nesmírně vděčná. Krom toho mě učili světově uznaní odborníci, kteří dodnes fungují v těch nejlepších světových asociacích sportovní psychologie. Řada spolužáků pracuje v USA s vojenskými jednotkami na zdokonalování psychické odolnosti. Vojáci musí být připraveni na nejhorší a na práci pod obrovským stresem. Jejich schopnost soustředění rozhoduje mnohdy o tom, zda přežijí. I to svědčí o tom, že kvalita mého vzdělání byla velmi vysoká. Za to jsem neskutečně vděčná!

Když jsme u toho srovnávání. Na svých webových stránkách máš napsané, že bys chtěla zkusit být mentální koučkou i pro nesportovní profese. Nakolik se ta práce liší?

Liší se to nepatrně. Principy jsou stejné. Pokud se lidé chtějí zdokonalit v něčem, co se týká propojení mysli a těla (například muzikanti, chirurgové apod.), můžu jim být nápomocná. Baví mě sledovat, jak se sportovní psychologie prolíná i do jiných odvětví.

Máš nějaké idoly, ke kterým vzhlížíš? Je i na české scéně nějaká, třeba i mezinárodně, uznávaná osobnost?

Vždy budu vzhlížet ke svým profesorům – Dr. Tenenbaum, Dr. Eklund a Dr. Eccles, protože jim vděčím nejvíc za to, kým ve svém oboru jsem. Myslím, že na české scéně odvádí skvělou práci Michal Šafář. Některá jména jsou naopak hodně populární, ale o kvalitě práce si nejsem až tak jistá. Každopádně psychologie je individuální a každému klientovi bude sedět jiný přístup.

Kateřina Vejvodová a světově uznávaný dr. Alfried Langle

Kateřina Vejvodová a světově uznávaný dr. Alfried Langle

A na závěr mám ještě jednu důležitou otázku. Co tě na tvé práci nejvíce baví?

Svoji práci miluji, protože mi připomíná, že každý den můžu ovlivnit životy lidí a pomoct jim, aby se přiblížili svému potenciálu a byli šťastní. Šťastní lidé pak mohou „nakazit“ další a není nic lepšího, než prožít život naplno ve štěstí i se strastmi, které život přináší…

Katko, díky za rozhovor!

Díky.

Někteří roboti už píší lepší články než lidé. Proto jsme si do redakce Objevit také jednoho robotického pomocníka pořídili. Pojmenovali jsme ho Ondřej Kolda, aby se cítil plnohodnotnou součástí týmu. Na druhou stranu, Ondřej Kolda o sobě prohlašuje, že je studentem Mediálních studií v Olomouci, a že žije. Takže kdoví, co jsme si to vlastně v internetovém obchodě koupili.

Komentáře

Nahoru