Jsou mladí líní, nebo jen nechtějí být obětí pracovního vyhoření?

Čtenáři diskutují o přístupu mladé generace k práci – někteří je považují za pohodlné a nespolehlivé, jiní je brání s tím, že jen nechtějí žít v chronickém stresu a přetížení jako generace před nimi. Podle Lucie Bartesové se v Česku najde spousta lidí, kteří nikdy pořádně neřešili své vlastní potřeby, a právě to se s novou generací mění. Mladí myslí na sebe a to je podle ní správně.

Martina Nová oceňuje, že už mizí generace ochotná pracovat od rána do noci za minimální mzdu. Mladí podle ní mají jiné hodnoty a nenechají si všechno líbit. Jaroslav Svoboda má opačný pohled – podle něj se mladým nechce pracovat, nechtějí závazky ani rodinu, preferují volnost a spoléhají se na pomoc rodičů. Domnívá se, že až budou muset sami platit daně a pojištění, jejich postoje se změní.

Michaela Petroušová s tím nesouhlasí – mladou generaci chválí za odvahu, samostatnost a schopnost využít nové nástroje. Patrik Kocura ale kritizuje jejich nároky – čerství absolventi si prý často přejí vysoký plat, pohodové tempo a náročné pracovní prostředí nezvládají. Tomas Novy mu oponuje: pracovní vztah je dobrovolná dohoda obou stran, a nikdo není povinen přijímat něčí podmínky.

Petr Morávek tvrdí, že si za své problémy mohou zaměstnavatelé často sami – chtějí mladé, ale se zkušenostmi a za nízký plat. Sám zaměstnává starší a podle něj je vše v pohodě. David Siebel dodává, že firmy si mnohdy vybírají mladé ne kvůli novým nápadům, ale kvůli nízkým nárokům – a to se jim teď vrací.

Petr Valášek říká, že pokud firmy nedokážou ocenit zkušené zaměstnance a spoléhají na pohodlné mladé, zaslouží si zkrachovat. Jaroslav Čech připomíná, že se mění zvyky i přístup – týmová práce mu nikdy neseděla a každý by měl zodpovídat hlavně za sebe.

Kamil Novotný podotýká, že se změnila situace na trhu práce – mladí vědí, že mají na výběr, a firmy, které to nepochopí, budou mít problém. Matěj Novotný, sám z generace Z, potvrzuje, že odešel z práce, která ho vyčerpávala. Nechce se obětovat hned na začátku kariéry a klade důraz na rovnováhu mezi prací a osobním životem.

Ota Langer si myslí, že neoliberalismus způsobil, že mladí znají jen nároky, ale ne povinnosti. Přesto si váží těch, kteří přístup starších generací přebírají. Vladislav Zvelebil upozorňuje, že pracovitost nesouvisí s věkem – každý se může práci vyhýbat i dělat ji poctivě. Překvapuje ho ale, že dnes mladí často nemají ambici vést a zodpovídat za ostatní.

Petr Horned tvrdí, že mladí nejsou hloupí – chtějí být odměňováni férově a mít čas pro sebe. Má však obavy, že budoucí generace bude ještě pohodlnější. Vlastimil Wenig říká, že firmy málo rozvíjejí mladé zaměstnance – ti by se chtěli rychle učit a růst, ale firmy je často chtějí jen levně využít. Sám mladým fandí, protože se nenechají zneužívat.

Jarmila Radová přidává osobní zkušenost: když se k ní někdo chová nefér, prostě odejde. Podle ní není důvod se podřizovat. Lituje těch, kdo celý život „drží hubu a krok“ jen proto, že byli tak vychovaní.

Zdroj foto: www.pexels.com