Iva Javorková: Cílem našeho kroužku je naučit děti samostatně informaticky myslet

Oba manželé Javorkovi se věnují oblasti IT, ke které dlouhodobě vedou i vlastní děti. A protože v malé obci Lázních Toušeni neexistovala žádná možnost organizovaného vzdělávání v tomto směru, rozhodli se, že pro děti založí kroužek. Náplň volnočasové aktivity přibližuje Martin Javorek: „Nejde o zelená písmenka na černém pozadí, ale o vymýšlení her a animování příběhů, ovládání svých postaviček. Je to spíš zábavné tvoření, při kterém si trénují mozek.“ Informatické myšlení, které se manželé Javorkovi snaží u dětí rozvíjet, vnímají Javorkovi jako velmi důležité, a to zejména s výhledem do budoucna, kdy bude pravděpodobně mnoho procesů zautomatizováno.

Martine a Ivo, jsem rád, že jste si udělali čas na rozhovor pro online magazín Objevit. Jaký byl první impuls k tomu, abyste spolu se svou manželkou založili kroužek programování pro děti?

Martin: Každý rodič se snaží dětem předat v první řadě to, co sám umí. Pokud bych byl dobrý v jízdě na koni, chtěl bych to přirozeně naučit i děti. My jsme doma oba ajťáci, tedy bylo jen otázkou času, kdy na nich začneme dělat informatické pokusy. Zjistili jsme, že dnes existují velmi pěkné nástroje pro děti na výuku programování a také, že se ve světě už intenzivně věnují programování pro děti mnoho let. Naše děti to velmi zaujalo, ale brzy si začaly stěžovat, že nemají žádné kamarády, se kterými by si mohly o programování povídat. Co by rodič pro své dítě neudělal, rozhodli jsme se jim kamarády vyrobit a založili jsme tedy kroužek.

Jak si vysvětluješ, že podobné kroužky jsou v Česku spíše výjimkou?

Martin: Myslím si, že si rodiče vůbec nedovedou představit, jak děti dnes programují. Že nejde o zelená písmenka na černém pozadí, ale o vymýšlení her a animování příběhů, ovládání svých postaviček. Je to spíš zábavné tvoření, při kterém si trénují mozek. Často si to neumí představit ani profesionální programátoři. A když se pak nějací nadšenci do kroužku pustí, není lehké obstát v konkurenci vyšívání a tenisu, vím o případech, kdy se kroužek pro nezájem musel zrušit.

Jaké jsou ohlasy okolí na váš kroužek?

Martin: Záleží, jestli je to okolí poučené nebo nepoučené. Rodiče dětí, které chodí do našich kroužků, jsou nadšení. Jsou ochotni dovážet děti i z větších dálek, rozumí tomu, že z dětí nechceme vyrobit malé programátory, ale že se učí chápat, jak dnešní digitální svět funguje a jak ho ovládat. Skupina, které se kroužek spíš nepozdává, jsou ti rodiče, kteří vnímají počítač jako něco škodlivého pro jejich dítě. Jako něco, čemu by děti měly být vystavovány co nejméně. Jenže počítač je dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud se nenaučí používat počítač tak, aby sloužil, zůstane pro ně pouze tím pomyslným zlým pánem, kterému je lepší se vyhnout.

Měli jste od začátku jasnou představu, jak by měl kroužek fungovat? Museli jste potom v praxi nějaké věci upravit a improvizovat?

Martin: V Lázních Toušeni, kde bydlíme, je jen maličká základní škola, kde zatím nejsou vhodné prostory a vybavení pro podobný kroužek. Jiné vhodné prostory v obci také nejsou, věděli jsme tedy, že jediná možnost je to zkusit doma u jídelního stolu. Jsme na to dva, rozdělili jsme si to. Já řeším techniku, administrativu a průzkum světa, Iva učí děti. Bylo zřejmé, že děti ve věku 7-10 let si nebudou nosit své počítače, takže jsme museli sehnat levně techniku. Projektor jsme nahradili naší televizí, tabuli jsme vyrobili ze starého stolu. Zásadně jsme improvizovali v oblasti propagace kroužku.

Iva: Já jsem měla jasnou představu, co bych dětem chtěla ukázat a jaké blbiny začít programovat. Co jsem nedokázala dopředu odhadnout, byly reakce jiných než našich dětí. První kroužek jsem rozjížděla s pokorou, připravená ho ukončit, pokud bych děti nezaujala, a vrátit rodičům peníze. Naštěstí to chytlo i cizí děcka.

Můžeš popsat, jak vlastně takový kroužek v domácím prostředí funguje?

Iva: Myslím, že funguje úplně stejně jako by fungoval třeba v prostředí školy. To, že neprobíhá na neutrální půdě, může asi v rodičích vzbudit počáteční nedůvěru. Na druhou stranu, pro mě je velká výhoda v tom, že nejsem závislá na cizí technice, připojení k internetu a počtu volných elektrických zásuvek.

Jaké všechny pomůcky tedy k výuce využíváte? A kdo to všechno financuje? Je nějaký sponzor, nebo vše zvládáte svépomoci? Častým argumentem škol je, že na nové technologie nejsou peníze. Je to relevantní zdůvodnění?

Iva: Používám všechno, co mi padne pod ruku 🙂 Fazole, lego…  Učit děti algoritmicky myslet jde i bez počítače a technologií. Druhá věc je, že to rozhodně není tak přitažlivé, jako když si mohou sáhnout na počítač nebo na robotka. Když děti mohou vytvořit něco, co se hýbe, zaujme je to, vidí smysl toho, proč by si měly lámat hlavu s programem. Kromě programování ve Scratchi a na code.org používáme roboty Edisony, Micro:bity a Ozoboty. Veškerou techniku nakupujeme z peněz vlastních a z kurzovného.

Já si pořád myslím, že škola by měla být tím centrem technologií, kde se děti setkávají s roboty, na které si jinde nesáhnou, místem, kde je nejrychlejší internet z celé obce, moderní počítače a 3D tiskárny. A učitelé, kteří děti v této oblasti vzdělávají. A děti, které o tom pak doma vypráví rodičům. Z tohoto pohledu je ve školství neskutečně málo peněz. Kdejaké dítě má telefon chytřejší než školní počítač. Na druhou stranu i na pomalých a starých počítačích, které zvládnou Word a Malování, lze spustit prográmky na trénování informatického myšlení a je možné na nich kódovat. Jde spíš o to, najít učitele, kteří vědí, jak na to a jsou ochotni se tomu věnovat. A jsme zas u těch peněz…

Kolik dětí váš kroužek navštěvuje?

Iva: Kroužků v současné době běží pět, a každý je pro jinak pokročilé děti. V jednom kroužku je maximálně šest dětí. Musím mít totiž čas všechny děti obejít, prohlédnout jejich řešení, popovídat si o tom a případně najít chyby. Jinak, v kroužkách převažují zatím kluci, holek je asi třetina.

Pokud se nepletu, je to kroužek zejména pro mladší děti do deseti let. Pro vrstevníky vašich dětí. Co všechno se v tomto věku mohou děti naučit?

Iva: Cílem našeho kroužku je naučit děti samostatně informaticky myslet. Najít řešení nějakého problému, vymyslet svůj postup. Možná byste se divili, jak některé děti nejsou zvyklé hledat vlastní řešení úlohy. Fungují jako roboti, ukážete jim, jak se daný problém řeší a jsou schopny to stokrát dobře zopakovat. Ale vymyslet postup, jak by se měla úloha, kterou vidí poprvé, řešit, to je schopnost, kterou v nich nikdo nerozvíjí.

Nástrojem jak trénovat právě to kreativní myšlení je programování. Takže programujeme, nejlépe hry a příběhy, protože to je baví. Naučí se používat podmínky, cykly, proměnné. K tomu, aby děti mohly vyrobit hru potřebují ještě mnoho dalších znalostí, třeba pochopit soustavu souřadnic, záporná čísla, aspoň základní znalosti úhlů. Toho, co se naučí je strašně moc. Já to pořád opakuju dokola, ale ta magie je právě v tom, že je to baví a že se nutně potřebují něco naučit, aby ta jejich hra nebo příběh byl lepší. Aby se jim odrážely ve hře střely potřebují pochopit úhly, aby postava couvala, potřebují záporná čísla. Najednou to učení nebolí, ale pochopení je odměněno správným chováním programu.

Podle tvé odpovědi je vidět, že i takhle malé děti toho zvládnou opravdu hodně. Jak je těžké udržet jejich pozornost? Hodně učitelů si stěžuje, že jsou děti nepozorné.

Iva: Není to těžké, je těžké děti nadchnout. Pokud děti zaujmu, není problém, aby udržely pozornost hodinu v kuse.

Jakou máte vizi do budoucna ohledně kroužku?

Martin: To je těžká otázka. 🙂 Nad tím přemýšlíme každou chvíli. Zatím setrváváme u toho, že já zajišťuji to zázemí a zkoumám svět, Iva učí a aplikuje novinky do hodin. Společně pak o všem zkoušíme nesměle s lidmi hovořit, sem tam někde něco napsat či odpřednášet, aby se ta myšlenka šířila dále. Provozuji Twitter kanál @programohrajeme, kde se snažím psát o všem, co se problematiky týká, včetně mnoha informací ze zahraničí. Spolu s Ivou pořádáme několikrát do roka zdarma veřejné akce pojmenované Programohraní, které jsou pro všechny, kdo mají chuť přijít a podívat se, o čem je programování pro děti.

Jak vnímáš výuku informatiky ve školách a dalších vzdělávacích institucích?

Iva: Ve školách se v informatice na prvním stupni podle toho, co vím, učí uživatelské dovednosti převážně programů od Microsoftu. Je fajn, že děti umí napsat na počítači text a namalovat obrázek, ale vážím si každého, kdo děti učí na počítačích něco navíc.

Martin: Současný stav asi není úplně nejlepší, ale najdou se světlé výjimky, kdy se učitelé navzdory všemu okolo velmi snaží a učí děti samostatně informaticky myslet. Blýská se snad i na lepší časy, existuje zde projekt iMyšlení pro zavádění informatického myšlení do škol. Je zastřešen Pedagogickou fakultou Jihočeské univerzity, ale participují na něm i ostatní pedagogické fakulty. Připravuje se změna rámcového vzdělávacího plánu, učebnice a materiály pro školy, školení pro učitele…

Co by podle vás pomohlo k lepší výuce informatiky a vůbec informatického myšlení na školách?

Iva: Na prvním místě by určitě pomohlo hlasité vyjádření zájmu veřejnosti. Věřím, že pokud bude škola cítit ze strany rodičů zájem o to, aby se jejich dítko v informatice vzdělávalo lépe a hlouběji, bude se o to snažit. Měli by se také podporovat učitelé v tom, aby si sami zkusili programování v dětských programovacích jazycích. A následně ocenit, pokud někdo z nich kódování zapojí do výuky, ať už matematiky, češtiny nebo informatiky.

Během povídání už několikrát padl termín informatické myšlení, který nemusí být všem úplně jasný. Možná by bylo dobré čtenářům přiblížit, co se pod termínem informatického myšlení skrývá. Mnohdy se to používá jako nějaké zaklínadlo, ale přitom to není zas tak nepochopitelný a abstraktní pojem. Nemám pravdu?

Martin: Informatické myšlení v sobě skrývá schopnost řešit problémy, se kterými se člověk dosud vůbec nesetkal. Umět si zmapovat, kam až zadání sahá, rozdělit si je na menší kousky, zpracovat je ve správném pořadí, zjistit, že se mi nějaké části opakují a řešit je tak mnohem efektivněji. Řešení se často hledá iterativně, kdy se aktivně pracuje s chybou. Chyba pak není průšvih, ale zpětná vazba, že je něco potřeba opravit, vymyslet jinak. Informaticky myslet se hodí opravdu úplně každému, není to spojeno jen s programováním nebo počítači obecně.

Proč je podle tebe důležité rozvíjet děti tímto směrem?

Iva: Když pominu fakt, že děti žijí obklopeny technologiemi, které sice umí používat, ale vůbec netuší, jak fungují, je tu otázka uplatnění současných dětí na trhu práce tak za 15 let. Vzhledem k rozvoji robotizace je víc než jisté, že hromada dnes známých povolání zanikne a mnoho nových se objeví. Rutinní činnost bude stále více vykonávána roboty a žádaní budou ti, kteří umí s novými technologiemi kooperovat, a kteří přichází s novými neotřelými řešeními. Čím více takových lidí budeme mít, tím lépe nám bude.

Co byste doporučili rodičům, kteří chtějí podpořit své děti v seznamování se s novými technologiemi?

Iva: Pokud na to stačíte sami, učte je, učte třeba i jejich kamarády. Pokud ne, dejte vědět světu, že chcete, aby vaše děti uměly informaticky myslet. Když bude poptávka, bude i nabídka a podobné kroužky začnou vznikat i jinde.

Martine a Ivo, díky, že se ve svém volném čase věnujete dětem a rozvíjíte u nich zájem o technologie. Budu držet palce, ať se daří i nadále. Třeba jednou uděláme rozhovor i s někým, koho jste na kroužku ovlivnili, nebo teprve ovlivníte.

Martin: Budeme se snažit něco předat. Snad rozhovor vzbudí zájem o IT i u dalších lidí. Mějte se hezky.