Eva ze Svatojánu: Vařit musím, tak proč to nedělat tvůrčím způsobem
Nikdy nesledovala žádné foodblogy a fotit recepty začala pro kamarádky, přesto má na Facebooku 32 000 fanoušků. Pro Evu Francovou, Kuchařku ze Svatojánu, je však mnohem důležitější stát nohama pevně na zemi a žít jednoduchý, milující život. Za použití tradičních postupů a místních surovin vymýšlí úžasné recepty, pěstuje bylinky, vyrábí vlastní kosmetiku a aktuálně píše kuchařku.
Evo, co vám dnes udělalo radost?
Dnes mi udělalo radost, že na mě zbyl poslední kousek dortu ze včerejška.
Můžete našim čtenářům říct pár vět o sobě?
Jsem brýlatá vesnická babička, měřím metr šedesát tři, vážím šedesát kilo a jsem šťastná tam, kde jsem, s tím, co mám: 3 děti, z toho dvě dospělé, už víc než pětadvacet let jednoho muže, se kterým to už snad doklepeme a několik zvířat – neužitečných psů a užitečných slepic. I přesto, že mám několik špatných vlastností, mám naštěstí i pár těch dobrých, takže mám i přátele. Profesí jsem výtvarník na volné noze, ale moc se tím uživit opravdu nedá.
Jste známá jako Kuchařka ze Svatojánu. Je Svatoján vaše původní bydliště?
Narodila jsem se a prvních 26 let svého života jsem žila v Hořicích v Podkrkonoší, ve Svatojánu jsme s rodinou od roku 1997. A důvod? Chtěli jsme víc prostoru a méně lidí okolo sebe.
Kdy jste začala psát blog a za jakým účelem?
Facebookovou stránku Kuchařka ze Svatojánu jsem založila na jaře roku 2012. Nápad je mé kamarádky Mishky Suché, takto královny českého webdesignu. Fotila jsem čas od času to, co jsem uvařila, a fotky nahrávala na Facebook, ovšem bez receptů. Dělá to spousta lidí a skoro nikoho to nijak neohromí, stejně jako fotky dětí a z dovolené.
Mishka mi poradila, abych si pro kamarády, které baví vařit, založila samostatnou stránku s recepty. No tak jsem to udělala. Když jsem tam měla 180 fanoušků, vzpomínám si, jak jsem byla překvapená, kolik lidí to zajímá, a že dokonce většinu z nich ani neznám! Myslela jsem si, že to bude stránka pro deset, dvacet mých kamarádek.
Jak dlouho trvalo, než jste zaznamenala nějaký úspěch?
Za úspěch považuji už jen to, že to vůbec někoho zaujalo! Musím se přiznat, že jsem nikdy předtím nenavštívila žádný foodblog a ani jsem se o to žádným způsobem nezajímala. Televizi nemáme, takže pořady o vaření nesleduji. Zajímá mě historie včetně historie vaření a samozřejmě fotografování.
Vařit musím, i když mě to vlastně nijak zvlášť nebaví, protože jsem manželka a matka a považuju to za svou povinnost a za slušnost vůči rodině. Tak proč si to nezpříjemnit tím, že vaření pojmu trochu tvůrčím způsobem, že budu u vaření víc přemýšlet, užívat si to a nakonec to ještě nafotím. A že mi to lidi většinou pochválí, je bonus navíc.
Dnes máte širokou čtenářskou základnu, na Facebooku dokonce přes 32 000 fanoušků. Čím si to vysvětlujete?
Na to vám vlastně nedokážu odpovědět. Nevím. Možná to, jak píšu, co píšu, jak vařím a jak fotím, nějakým způsobem lidi baví. Ale proč, to neumím říct. Nikdy v tom nebyl kalkul, žádná vypočítavost, nic neprodávám, nesnažím se zalíbit – o mnoho fanoušků jsem samozřejmě vinou své nevymáchané huby a ukvapenosti přišla, ne nadarmo jsem se narodila jako Kvapilová – nomen omen.
Ale víte co? Mně je vlastně jedno, jestli mám 30 nebo 30 000 fanoušků, nemá to žádný vliv na to, co dělám. Nejsem výživový poradce ani kuchař, nevím nic lépe než moji fanoušci. Prezentuji jen svůj pohled na svět, na život a na vaření. Nemám patent na rozum.
Jste proslulá poctivými domácími recepty našich babiček, ovšem dáváte jim moderní kabátek. Byla vám tato kuchyně vždycky blízká?
Vždycky jsem chtěla mít jídlo hotové co nejdřív, abych mohla dělat něco jiného, a byly mi protivné polotovary. Takže prostota a jednoduchost spolu se snadnou dosažitelností mi byly vždycky blízké, ano.
Vím o vás, že jste vegetariánka. Jaká je vaše jídelní filozofie?
Moje jídelní filozofie? To je nějaké moderní slovní spojení? Tak dobře tedy: už skoro 20 let nejím nikoho, kdo se narodil nebo měl matku. Život zvířete je pro mě stejně cenný jako ten můj.
Dále se snažím úplně vypustit mléčné výrobky kupované v běžné obchodní síti – tedy nepodporovat velkochovy. Mléko a mléčné výrobky kupujeme u farmáře, který má krávy venku na louce a telata jim neodebírá – takže prodává jen přebytky, které telata nevypijí. Vím, že i tyhle krávy skončí jednou na jatkách, takže i vím, kde mám ještě velké rezervy. Vajíčka máme vlastní, slepičky necháváme dožít a mají vlastně stejný společenský status jako našich pět psů. S tím rozdílem, že nemohou do obýváku.
Souhlasíte s tvrzením, že jsme to, co jíme?
Snad. Rozhodně jsem přesvědčená o tom, že jíst, pít i dýchat bychom měli s plným vědomím a zodpovědností k sobě i k ostatním bytostem na Zemi. Že energie, kterou přijímáme, by měla být dobrá, stejně jako energie, kterou vydáváme. Jsem člověk a mám možnost volby. A já si zvolila – způsobovat co nejméně utrpení.
Připravujete skutečně zajímavá kreativní jídla. Kde berete inspiraci?
Všude. Nejen ve starých kuchařských knihách, sešitech a časopisech, ale dokonce i v beletrii. Už se považuji za natolik zkušenou kuchařku, že nepotřebuji až na výjimky přesný recept, stačí mi nápad, se kterým se už nějak popasuji. Často taky kombinuji různé recepty z více zdrojů, ale to asi dělá každý, kdo vaří.
Kdybych měla zmínit nějaké vzory a zdroje inspirace, musím především pochválit pana kuchaře Romana Uhrina, který je podle mého názoru velmi nedoceněný. Má vynikající, originální nápady a snad se mi ještě nestalo, že by nám jídlo podle jeho receptu nechutnalo. Mezi mé oblíbené kuchařské knihy patří taky Krkonošská kuchařka Jiřího Marholda, ta je nejen plná skvělých starých receptů, ale je natolik zábavná, že ji mohou číst pro potěšení i nekuchaři.
Kde jste se učila vařit?
Základům mě naučila samozřejmě maminka. Knedlíky, nudle, omáčky, štrúdl. Znáte to. Taky žádné polotovary, všechno pěkně z čerstvých surovin a nebýt líná. To, co umím dnes, jsem se naučila jen metodou pokus – omyl. Vlastní domácnost mám od svých dvaceti let, takže roky a roky pokusů a omylů.
Používáte vůbec v kuchyni nějaké moderní spotřebiče, kráječe, mikrovlnky atd. nebo upřednostňujete přirozené metody našich babiček?
Samozřejmě, že používám. Mám ponorný mixér, mlýnek na kávu (melu v něm mák a semínka) a odšťavňovač. Taky elektrickou troubu se dvěma plotýnkami, kterou používám v létě, když je na vaření v kachlovém sporáku moc velké teplo. Jinak denně používám například hmoždíře, mám čtyři různé pro rozličná použití, hmoždíř je totiž báječný vynález.
Představuji si, že máte doma desítky ručně psaných kuchařek od babiček. Jsem blízko?
Kdepak, ani jednu. Vlastně ano, tu, co píšu já, jsem už totiž také babička. (Pozn. red. Kniha vyjde s největší pravděpodobností v září v nakladatelství Motto).
Máte zahrádku? Co na ní pěstujete?
Ano! Máme přenádhernou hektarovou zahradu, která je pro nás rájem na zemi. Nedokážu ani vypovědět, co pro mě moje zahrada znamená. Přátelství, bezpečí, domov, štěstí.
Do předloňského roku to byla zahrada pouze okrasná, spíš divoký park, ale předloni jsme se rozhodli začít s částečnou soběstačností. Brambory, zelenina, fóliovník na rajčata a okurky. Ale já nejsem zelinář, jsem bylinář, takže zelenině se pod mýma rukama dvakrát nedaří. Ale to snad vychytáme.
Jaké jsou vaše oblíbené potraviny?
Ovoce a zelenina. Mám to štěstí, že mi skutečně chutnají zdravé věci a vůbec si nepochutnám na dortících z cukrárny nebo na hranolkách. Při pohledu na brokolici se mi sbíhají sliny a nejlepší moučník je pro mě ovocný krambl s ovesnými vločkami.
Který recept měl největší ohlas?
Budete se divit, ale nejoblíbenější je stařičký, v Čechách notoricky známý recept na moučník z meruňkového kompotu, piškotů, pudinku a listového těsta. Nechápu to, není to opravdu nic extra. Moje fotka toho moučníku byla snad stokrát ukradená a vydávána za cizí dílo. Budiž jim to přáno.
Máte tip na nějakou osvědčenou rychlovku, co nikdy nezklame?
No jistě. Jakákoliv krémová zeleninová polévka, cuketová, mrkvová, pórková, květáková… Vždycky zasytí, zahřeje a udělá vám v břiše dobře. Nejlepší je samozřejmě s dobrým domácím chlebem.
S jarem přichází myšlenka očist. Jaké bylinky a potraviny doporučujete zařadit do jídelníčku?
Nevěřím na očisty a detoxikaci. Když budete správně jíst, nepotřebujete ji. Důležité je to, co jíte trvale, každý den, ne to, co uděláte pro svůj organismus jednou dvakrát do roka. Celoročně jezte co nejvíc čerstvých potravin, ovoce a zeleniny, semínek, ořechů a bylinek, ale takových, co vyrostly tady, v Čechách, ideálně někde ve vašem okolí.
V létě si natrhejte bylinky, nasušte je a v zimě si z nich vařte čaj. Nekupujte je. Zrovna tak jablka, hrušky, švestky, houby. Nic na tom není.
Vyrábíte si také svou vlastní kosmetiku. V čem se vám osvědčila?
Už skoro 15 let nepoužívám na pleť vůbec žádné denní ani noční krémy, tonika, čisticí gely a podobně. Moje péče o pleť spočívá v použití marseilleského mýdla a vlastního domácího bylinného oleje. Pleť mám zdravou a nepotřebuji make-up. Čím víc budete pleť zatěžovat průmyslově vyráběnými chemickými sajrajty, tím větší budete mít dojem, že je potřebujete. Dejte pleti odpočinout, dobře jezte, pijte pramenitou vodu a hodně spěte, ona si už poradí sama.
Napadá vás něco, co si mohou čtenáři vyrobit jednoduše doma?
Zkuste si vyrobit vlastní pleťový olej:
Do sklenice vložíme tři plné hrsti čerstvých bylin (třeba jitrocel, meduňku, list ostružiníku, popenec, okvětí růže, řebříček, jasanový list nebo list z ořešáku, mladé výhonky modřínu, vlaštovičník, list morušovníku, tymián atd.) a zalijeme je 1 dl toho nejkvalitnějšího slunečnicového oleje, nejlépe v biokvalitě. Zahříváme půl hodiny ve vodní lázni, ale nevaříme! Poté zavíčkujeme a necháme týden při pokojové teplotě dozrát, denně protřepáváme. Přefiltrujeme a používáme místo krému, stačí pár kapek.
Říkáte, že být ženou, vládkyní krbu, vyžaduje víc než vařit. Co dál my ženy potřebujeme?
Jak bych mohla mluvit za všechny ženy? Každá potřebujeme a toužíme po něčem jiném. Ale každý člověk, ať muž či žena, snad potřebuje rodinu, někoho blízkého, své místo na Zemi a něco, z čeho by se mohl těšit.
Co je podle vás ženství a jakým nejlepším způsobem si k tomu pravému ženství můžeme najít cestu?
Radujte se z toho, že jste žena, že je vaším úkolem rodit děti a starat se o ně, vytvořit domov pro svého muže a přijímat jeho péči. Žena má pomoci muži dosáhnout vyšších sfér a muž má za úkol zajistit, aby jí v tom úkolu nic nepřekáželo.
Na Facebook dáváte pranostiky. Řídíte se podle nich? Mohou nám něco dát i v dnešní době?
Ale ne, je to jen milé připomenutí prastaré moudrosti a vtipu našich předků. Důkaz toho, že se dokázali radovat z maličkostí, i když měli těžký život a že měli smysl pro humor. Upřímně ale nevím, jak bych se jimi mohla řídit. Co bych asi měla vymýšlet třeba 8. ledna, kdy pranostika říká: O svatém Erhartu zima zebe do nártu.
Vaše oblíbené jídlo / recept?
Mám ráda těstoviny, jeden lehký, osvědčený veganský recept vám povím.
Dáme vařit balíček semolinových makarónů podle návodu na obale. Šest syrových rajčat zbavíme tuhé části stopky, nakrájíme je na kousky a rozmixujeme dohladka spolu se dvěma lžícemi panenského olivového oleje, 3 stroužky česneku, 100 g loupaných mandlí a svazkem čerstvé bazalky.Hotovou omáčku osolíme a smícháme s horkými makaróny.
Měla byste tip pro začínající foodblogerky? Třeba nějakou zlatou radu, která pomohla vám?
Já žádnou radu ohledně foodblogu nedostala a ani žádnou rozumnou dát nedokážu. Ale můj dlouholetý a milý kamarád, punkový muzikant a výtvarník Štěpán Málek říká: nebát se a nestydět se. A tím se snažím řídit tak nějak celkově.
Chtěla byste na závěr našim čtenářům něco vzkázat?
Ano, ráda bych předala dál takovou starou tibetskou moudrost, když mám tu možnost: NAKONEC BUDE VŠECHNO V POŘÁDKU. POKUD TO V POŘÁDKU NENÍ, JEŠTĚ NENÍ KONEC.
Zdroj fotografií: Archiv Evy Francové
Komentáře