Do hrobu přece ještě nejdu a znalosti angličtiny se mi do smrti neztratí

Rodiče nám odmala všem opakují, jak jsou jazyky důležité. Podle nich je vlastně důležité téměř všechno, co se učíme ve škole, ale ty jazyky jsou přece jenom ještě cennější. Jasně, dřív to tak třeba nebylo, když nebyla možnost cestovat. Ale teď v globálním světě je přece třeba umět se domluvit.

Ne vždy je to ale tak lehké. Generace dnešních dětí a dospívajících to má o mnoho snazší, protože bifluje cizí jazyky mnohdy už od první třídy, někdy i od školky. To už se snad i ti největší jazykoví antitalenti musí něco naučit.

Horší je to u generace současných dospělých. Ti ještě žili v době, kdy se na jazyky tolik nehrálo a učila se ruština a němčina. Žádná angličtina, to neexistovalo. Přitom teď je to paradoxně opačně. Bez angličtiny nemáte šanci. Všichni automaticky předpokládají, že ji umíte. Marně…

Nebyla jsem zvyklá na cizinceTe

Tehdy jsem pracovala na benzínce. Není práce jako práce, ale nestěžovala jsem si. Jsem společenský člověk, takže mě bavilo občas prohodit pár slov s kolem jedoucími řidiči. Benzínka, na které jsem pracovala, byla v jednom menším městě na Vysočině. Obvykle tam byl klid a jezdili tam většinou Češi. Jenže byly chvíle, kdy to bylo úplně naopak.

Vešli do obchodu jako normální zákazníci. Očekávala jsem, že si jdou koupit nějaké občerstvení, nebo zaplatit benzín. Jenže ne. Tentokrát to bylo jinak. Spustili na mě anglicky. Neptejte se mě, jak jsem to poznala. Anglicky téměř neumím, občas jen pochytím takové ty výrazy od mých dětí, které se pak smějí mé výslovnosti. Ale věděla jsem to. Co jsem už ale nevěděla, bylo, na co se ptají.

Díkybohu mi shodou okolností dost brzy docvaklo, o co jim jde. Ve městě zrovna probíhal Světový pohár MTB a kam jinam by mohli cizinci jet? Navíc vytáhli z kapsy mapku areálu, kde se měl pohár konat. Tutově chtěli vědět, jak se tam dostat.

Tekl ze mě pot

No jo, jenže co s tím? Snažila jsem se. Fakt jsem se snažila. Jenže vypadlo ze mě pouze: „Tam…. richt… left“ Jo, byla to taková kombinace několika jazyků. A ještě jsem to tak vykoktala, že z toho nemohli nic pochopit. Nedivím se tedy, že na mě koukali, jak kdyby spadli z Marsu.

Mě mezitím poléval pot. Už mi pomalu kapal z čela, když otevřel dveře další zákazník. Mladý muž, tak pětadvacet. Pěkný kluk to byl. Škoda jen, že mě viděl zrovna v takové situaci. Ale co, stejně byl moc mladej. Ale zachránil mě, to bylo hlavní. Anglicky samozřejmě uměl. Naprosto dokonale cizímu páru popsal cestu a vyvedl mě z trapasu. Nejlepší ale bylo, že to vzal úplně v pořádku. A ještě mi něco poradil. Prý vypadám talentovaně a mohla bych zkusit nějaké jazykové kurzy. Nějak mě podpořil v tom, že na věku nezáleží. Do hrobu přece ještě nejdu a znalosti angličtiny se mi do smrti neztratí.

Potřebovala jsem nacvičit reálné situace

Tak jsem to zkusila. Chvíli jsem googlila, hledala jsem spolehlivou jazykovou školu. Nakonec jsem dala na doporučení kamarádky, jejíž dcera má dobré zkušenosti s jazykovou školou Tutor. Tutor je jazyková škola v Praze, Brně, Hradci Králové a Pardubicích. Největším plusem je podle ní to, že s vámi v Tutoru zkouší reálné situace, které vás v životě mohou skutečně potkat. A to bylo přesně něco pro mě.

Sice jsem chvíli zaváhala, když jsem na jejich webu viděla, že pořádají i přípravné kurzy na přijímací zkoušky na VŠ a na státní maturitu (připomnělo mi to, že jsem asi vážně dost stará), ale nakonec jsem se do toho pustila. A jsem spokojená! Teď už sice na benzínce nepracuji, ale popsat směr bych rozhodně dokázala. Už nikdy žádné „richt“. It’s right.

A nezapomeňte se podívat na www.Blogerky.cz.

Tým redaktorů magazínu Objevit.cz se skládá z poměrně mladých lidí, kteří psaní článků a pohybování se ve světě IT pokládají za svůj koníček, věnují se mu a tudíž mu i rozumí.

Komentáře

Nahoru