Tomáš Mrkvička – krátkodobý šéfredaktor SCORE

Od stejného zdroje, vám dnes přinášíme již čtvrtý přepis audiorozhovoru, tentokrát s Tomášem Mrkvičkou. Možná to pro řadu z vás nebude tak významné jméno, jako například předešlý Jan Eisler, jelikož byl šéfredaktorem SCORE pouze kolem půl roku. Přesto se však na SCORE markantně podepsal – dost ho zvednul a zavedl spousty rubrik, z kterých těžil časopis i po jeho odchodu a některé najdeme v časopise dodnes. Krom toho rozhovor odhaluje spousty věcí a souvislostí, které se nikde jinde na internetu nedozvíte. Další úhel pohledu aneb výlet do historie herní publicistiky v Čechách.

Audionahrávku rozhovoru si můžete stáhnout ZDE

Tak asi začneme úplně od začátku. Kdy jste se dostal k počítačům? Teď ještě ne přímo k těm hrám, ale k těm počítačům.

Jasně. Tak v mé generaci nebylo asi dost možný dostat se k počítačům a nedostat se k hrám. Respektive to bylo ruku v ruce. Ale prví věc jsem viděl u nějakého kámoše, to byl nějaký 8bit. Podstatný moment je, když mi tatínek přivezl gumáka. Takže měl jsem svého Sinclaira. Protože tatínek se občas dostal do zahraničí a přivezl ZX Spectrum. Takže to byl můj první počítač. Vím, že jsem taky chodil do nějakého počítačového kroužku. Kde jsme programovali Karla, ale nejsem si úplně jistý, jestli to bylo předtím, nebo potom. Což je vcelku lhostejný. Každopádně ten vstup do toho světa počítačů byl vcelku stejný, asi jako pro většinu lidí z mé generace. To znamená, herní 8bitový počítač a případně trochu programování, v nějakém počítačovém kroužku. Tyhle dvě věci. Vždycky jsem byl sinclairista a pak jsem skočil rovnou na PCčka. Takže mě minula Amiga, Commodory a tak dál. To jsem vždycky záviděl Jindrovi Rohlíkovi, že měl Amigu, která měla samozřejmě mnohem lepší parametry tenkrát.

Ty ses už tehda znal s těmi lidmi z té subkultury?

Ne, ne. Já vám to odvyprávím. Takže tohle to bylo, jak jsem se dostal k počítačům. A měl jsem počítač jako fakt jeden z prvních lidí ve třídě. Takže co začaly být ty počítače, tak jsem ho měl. Právě díky tomu tátovi, co mi ho přivezl tenkrát. Samozřejmě kluci, co jsme byly od počítačů, tak jsme se navštěvovali. Abychom si vyměňovali hry a vzájemně se obdivovali kdo má 8 barev a kdo 16 barev na tom počítači. A jeden z lidí, a to je tady právě důležitý, se kterým jsem se takhle kamarádil. Byl to můj spolužák ze základky, ačkoliv jsme spolu nechodili do třídy, Jindra Rohlík.  A teď vám v podstatě dělám prostor, abyste se zeptal na tu druhou otázku, jak jsem se dostal k Excaliburu.

Je to přesně tak.

To byl tak, což je docela i vtipný, že já jsem s Jindrou kamarádil právě přes ty počítače, ale měli jsme spolu ještě jeden společný koníček, protože já jsem chodil do skautského oddílu a Jindrův táta byl tremp. Jindra prostě jezdil občas do lesa tábořit. A mám pocit, že jsem to byl já, kdo ho přitáhl do toho našeho skautského oddílu, jestli si to dobře pomatuji. Říkám skautský oddíl, on to byl samozřejmě krypto-skautský oddíl, protože to byl prostě turistický oddíl mládeže. Takže jsme spolu chodili do oddílu. Mně se tam tehdy říkalo [mík] a je mu [šejn], jestli si dobře vzpomínám. Chodili jsme tedy spolu do oddílu docela dlouho. Potom se vlastě stalo, že on mi jednoho dne zavolal a říkal, hele mám tady možnost…a to nevím kolik mi bylo vůbec, ale to se dá snadno spočítat podle toho prvního Excaliburu. Kam úplně první věc, co jsem psal, byla recenze na 7th Guest. Takový ten interaktivní film. Jak se k tomu dostal on, to si přesně nepomatuji, to budete vědět vy. Ale zavolal mi, že by s tím potřeboval pomoct, že ví, že umím psát a jestli by mě to nezajímalo. Což se ukázalo, že mě vcelku zajímá. Takže tam začala moje spolupráce s Excaliburem.

Já mám takovou otázku, na kterou se chci zeptat hrozně dlouho. Slyšel jsem spoustu historek o vaší přezdívce Hapoel Petah Tikva. A já jsem slyšel od Petra Chlumského, že to je nějaký tým v Africe, na který jste si kdysi vsadil, tak jestli to je pravda.

Není to pravda a je to pravda. Není to tým v Africe, ale je to fotbalové mužstvo v Izraeli. A ta historka je přesně tak, jak to Chlumák říkal. To znamená, já jsem chodil na gympl s kluky, kteří hrozně sázeli ve Fortuně, nebo Tipsportu, já nevím co to je, mě to vůbec nezajímalo. Jednou jsem z nudy šel na oběd s nimi a místo oběda jsme šli do té sázkové herny. A rozhodl jsem se tedy, že si vsadím taky.  A protože jsem tomu sportu vůbec nerozuměl, tak jsem se rozhodl, že si vsadím na ten nejhorší kurz, který tam byl. To byl kurz 1:18, že Hapoel Petah Tikva vyhraje proti Bayernu Mnichov. Tak jsem si vsadil na ty Izraelce a oni opravdu vyhráli. Takže jsem vyhrál 168 korun oproti vsazené dvacce. Což byl jediný sportovní tip, který jsem kdy v životě udělal. Tak jsem si tu přezdívku nechal. Prostě potřeboval jsem nějakou přezdívku, tak jsem prostě použil tohle.

Tehdy ta kultura těch přezdívek byla docela rozšířená, vím, že Napoleon, byl Jindra Rohlík. Pak měl ještě spoustu jiných přezdívek. Pak tam byl Chlumák Genagen. To byla jako povinnost pro každého? Nebo to jako vyplynulo?

Já pokud vím, tak ty lidi, které já znám z dřívějška. Protože já mám vlastně ty lidi z té herní scény rozdělené na lidi, které jsem znal předtím, a které jsem tam přetáhl, nebo tam přišli nějakým jiným způsobem. A zrovna ty lidi, které jste jmenoval, jsou všichni moji kamarádi z dřívějška. Já se s Chlumákem znám vlastně taky přes skauty. Vlastně s ním měli nějaké společné kamarády euro indiáni zase. My jsme byly na nějakých táborech společně. A ještě jsme spolu dlouho chodili na Aikido. On u toho zůstal a dělá to dobře. Já jsem toho nechal. Ale všichni tyhle ty lidi, měli už ty přezdívky dřív. Napoleon si říkal Jindra odjakživa, pokud vím, ale nikdo jiný mu tak neříkal. Chlumákovi se mezi námi říkalo Chlumák, ale on sám se podepisoval Genagen už strašně dlouho předtím. Já jsem tedy měl předtím přezdívku ze skauta jinou, kterou ale dneska používám dál, i na Twitteru mám přezdívku Tomík. Ale ta přezdívka Hapoel Petah Tikva byla moje speciální herní přezdívka. Nevím, jestli to bylo povinný, ale Andrej ten se pak chvíli podepisoval jako Mamoulian, ale spíš se podepisoval jako Andrej. A Eisler se podepisoval vždycky jako ICE. Nebylo to jako povinný, ale asi to těm lidem připadalo jako správný.

Tehdy vlastně v tom Excaliburu bylo spousta lidí, který se pak kolem těch her pohyboval hrozně dlouho. Ať už to byl právě jmenovaný Andrej s ICEm, nebo koneckonců Jindra Rohlík, který pak ty hry začal dělat už v průběhu toho psaní pro Excalibur.  Jak jste to vnímal jako z hlediska té redakce? Nebo já nevím, jestli jste byl v té redakci zainteresovaný přímo, to jsem si nedohledal úplně, ale jak jste to vnímal z pohledu toho, že tam byla komunita těch zajímavých lidí, které stálo za to znát, nejen z pohledu těch her. Jak moc pro vás tam byly důležitý ty lidi?

Oni ty lidi, ve chvíli kdy já jsem tam začínal, nebyli mimořádně moc zajímaví. Tam jediný lidi, kteří měli nějaký status legendy, byli Andrej s ICEm.  To byli prostě dva lidi, kteří zakládali ten Excalibur, a já jsem samozřejmě ten Excalibur tenkrát taky četl a prostě oni byly jako hvězdy. Všichni ostatní lidi tam přišli buďto později než já, nebo semnou. Dobře Jindřich ten tam přišel o něco dřív než já, ale jen o měsíc. Čili tam nebylo prostě nic statusového z jejich pohledu. A to že potom někteří lidi u toho dál vydrželi, nebo dělali to prostě potom dál, ale že by se tam někdo zrovna zvlášť odrazil… Karel Papík děla furt nějaké hry, ale to jsou jen takové čučky pokud vím. Nikdy se mu nepovedlo to co Petrovi Vochozkovi. Petr tam psal pouze z čistě oportunistických důvodu, že se snažil zrecenzovat vlastní hry. Takže to na co se ptáte, já jsem nikdy jako necítil. Jasně Andrej s ICEm ano a pochopitelně to na co se možná chcete zeptat, nebo máte to tam někde v té historii, tak to byly ty zvraty. Takže v momentě kdy já jsem se k tomu dostal, to bylo ve chvíli, kdy Andrej s ICEm odešli od Martina Ludvíka.

Takže to byl nějaký rok 1994 dejme tomu?

Je to to číslo, kdy já jsem začínal, tak ten rok to byl. Protože Martin Ludvík okamžitě potřeboval nějakou náhradu. Našel si na to toho Jindru, který tam už předtím někde něco ucmrndnul. Tak ten měl vždycky dost sebevědomí na to, aby řekl, že může dělat šéf redaktora. A Jindra zavolal prostě všem lidem, které znal a kteří udrželi v ruce pero. Aby mohli prostě tu redakci převzít, protože to nebyla legrace, že jo. Ty lidi nebyli zaměstnaný pochopitelně. Ten časopis musí vycházet každý měsíc, ono to číslo pro něj není žádná velká sranda. A Andrej s ICEm ty to měli prostě na háku, ty si to dělali sami. Vy víte asi lépe, jak odešli. Protože já jsem to tenkrát neviděl úplně…já jsem to neměl pod rukama.

Jakub Červinka mi říkal tuhle tu historii…

Ale odešli prostě ze dne na den. Martin Ludvík to potřeboval prostě někým zaplácnout. Takže vlastně šáhnul po nás. My jsme byly nový tam, občas jsme tam něco napsali, ale v zásadě jsme byly proti těmhle dvěma, kteří byli prostě profící. My jsme byli nahodilá banda jako amatérů.

Nevím, jak moc se to začalo říkat až potom, nebo jestli to probíhalo už v tu dobu, ale že tam byla jako jedna část redakce, to je hodně vznešené slovo redakce, spíše autoři, byla ta inteligentnější (dlouhé přezdívky) a pak ta jednodušší, která pak začala dělat ten Level. Jako ten Tomáš Landa, Tománek a tak. Jestli se to tam vnímalo, jako že jedna parta pekla spolu a druhá parta zase spolu.

No to bylo až později. To bylo trošku jinak. Krátké a dlouhé přezdívky, to by mě nikdo nenapadlo. Jako já jsem to nikdy neslyšel. To bude asi nějaký dětský mýtus. To, že najednou začal vznikat Level, bylo divný. My co jsme dělali ten Excalibur, jsme to nesli jako…pro nás to bylo nepochopitelný. Mluvil si s Martinem Ludvíkem už?

Ještě ne.

Super. Tak na to se připravte, to by mě hrozně zajímalo, co vám bude vyprávět. To je prostě blázen. To je prostě mimozemšťan, on prostě přiletěl z úplně cizí planety a vůbec se sem prostě jako nehodí. A on měl někdy prostě úplně praštěný nápady. Jako například ten, že máte časopis a konkurujete jinému časopisu. Ten jiný časopis je lepší než vás časopis, má lepší lidi, prostě profesionálnější zázemí a všechno. A vy místo toho, abyste se soustředil na tohle to. Tak začnete vydávat ještě pak, časopis o Mackintoshích, protože si myslíte, že to je jako dobrý nápad. A pak si ještě založíte konkurenční časopis, ke svému vlastnímu časopisu. To prostě nedává vůbec žádný jako smysl. A to byly přesně věci, které Martin Ludvík dělal. Nám to prostě bylo strašně divný, že tam najednou motají prostě…ja si pomatuji Honzu Tománka, s tím se do dneška kamarádím, nebo občas se vídáme a bavíme se o jeho práci a tak. Pak tam byl nějaký kluk, kterému se říkalo Silver, jestli si to dobře pomatuji.

Tomáš Landa.

Toho jsem od té doby neviděl.

Pak Honza Herodes možná…

Honza Herodes se tam mihnul později. Každopádně tyhle ty dva kluci jako Tománek a Silver byli jako podstatný. Ale my jsme ty lidi vůbec neznali. Oni se tam motají, dělají nějaký konkurenční časopis, který užírá čas DTPka. Nevěděli jsme, jestli chce Ludvík ten Excalibur zrušit nebo co. Bylo to prostě divný. To nebylo tak, že byly party, co spolu pekly. Já si myslím, že nás Ludvík držel úmyslně od sebe. Pokud si pomatuji, on nás nikdy ani neseznámil. Ale teď to možná vyhrocuju, tím že jste se na to ptal, tak mně se v hlavě spouští tenhle ten druh vzpomínek. Ale jako bylo to zvláštní každopádně, bylo to divný.

No rozhodně i jako ze čtenářského hlediska. Jak dlouho jste vlastně vydržel v tom Excaliburu.

Tak to si asi taky dohledáte lépe, než já vám to dokážu říct. Nevím vlastně. Já jsem tam byl vlastně…

Jak jako vnímáte tu zkušenost z Excaliburu.

To bylo super, co může chtít 15-16 letý kluk jiného, než dostávat peníze za to, že hraje hry. To bylo jako dobrý. Navíc mě fakt vždycky bavilo psát, ačkoliv jsem psal vždy obtížně. Mě psaní bolí. Já píšu pomalu a každou větu přepisuji pětkrát než je dobrá a vždycky mě hrozně iritoval Honza Eisler a spol, kteří vždycky s lehkou rukou vysmrknout text na první pokus a nemusejí to po sobě ani číst. Tak to já jsem rozhodně nebyl. Ale všechny ty texty, když si tím zpětně listuji, si říkám, že jsem je napsal jako dobře. Neměl jsem pocit, že bych se zato styděl. Ale to jsem teď udělal odbočku.

Takže zkušenost jako super. Bavilo mě to psát. Byť to bylo vždycky jako docela práce pro mě. A ta parta těch lidí, byla pro mě zajímavá. My jsme se jako vždycky lišili třeba od Andreje, nebo od kluků ze Score. Pro mě to nebyl jako život ty hry. Byla to jako jedna z věcí, které mě bavila. Když jsem měl tohle, tak jsem to fakt dělal jako furt. Prostě pořád jsem byl v té redakci. A to byl jako dost nešťastný půl rok mého života, kterých bych nechtěl moc vracet zpátky. Ale chci tím říct, že když se obecně podívám na tu zkušenost, tak mě to bavilo, bylo to super, ale nikdy jsem se necítil být jako v jádru té pařanské herní kultury. Protože já si myslím, že jsem od toho měl vždycky dostatečně dobrý odstup. Pak se můžeme dostat k těm různým fakt jako echt pařanským záležitostem, tak mi to přišlo vždycky dost jako směšný.

To je docela zajímavé poslouchat z pohledu toho čtenáře, který tohle samozřejmě nevnímá, protože tohle jsou ty herní bohové, co do toho píšou. Všichni do jednoho.

Což je to samé, jak to měl třeba hozený Petr Chlumský, který má i spoustu jiných zálib. A třeba i dalších lidí. Fakt jako těch lidí, pro které jsou ty hry život, tak těch tam je hrozně málo.  A jejichž obzor je omezený jako těmi hrami.

Jak vlastně Excalibur pro vás skončil?

Jak jsem já z něj odešel, tak bylo to, že mě přehodili do Score. To bylo jako velmi jednoduché.

Byl tam nějaký důvod, jako že jste plánovaly z Excaliburu odejít, že vám to nevyhovovalo?

Ne, ne. To byla prostě lepší nabídka. Upřímně řečeno, byl jsem rád, že mě do toho tenkrát zatáhal Jindra Rohlík. Ale prostě byl to kámoš z oddílu a ze školy, o kterém jsem si myslel, co se těch her týče, že je dělá buď míň, nebo stejně jako já. Kdežto Andrej s ICEm byli pro mě tenkrát lidi…já jsem je do té doby fyzicky ani neviděl, než jsem přišel do toho Score. Protože v té redakci Excaliburu jsme se minuli. Pro mě tedy byli taky jako autority v tom herním světě. A když mi prostě…tuším, že to byl Honza, kdo mi zavolal, s tím, že četli mojí recenzi, ale teď nevím, která to byla. V telefonu mi říkal, že četli tenhle ten můj konkrétní text, a že by mě chtěli. Já jsem neváhal ani minutu a říkal jsem, že jsem s nimi. Protože to Score vypadlo lépe. My jsme tenkrát viděli, jak vypadají ty anglické časopisy a Excalibur tak nevypadal. Bylo naprosto jasné, že pod vedením Martina Ludvíka to tak ani nikdy vypadat nebude. Kdežto tady ty kluci tam měli prostě křídu, měli tam bílý prostor, to dýchalo prostě. Pomatuji si jednu z těch prvních recenzí, Simon the Sorcerer, jak jsem to otevřel tak to na mně zanechalo ohromný dojem. Tohle to je časopis, který má našlápnuto na to, aby měl ty světové parametry. Příšerná zkušenost byla ten výlet s Martinem Ludvíke do Anglie na nějakou tu herní výstavu v Londýně. Jeho nechtěli pustit přes hranice, protože on neuměl anglicky. Já jsem tam stál s tou svojí síťovkou, čuměl na toho člověka a nedokázal se dostat dovnitř, ani do té Anglie. To bylo prostě otřesný.

To se těším, až si nim udělám rozhovor o tom. Slyším o něm zatím samé úžasné věci.

Já jsem ho teďka nedávno viděl. On vypadá úplně stejně. On vůbec nestárne. Myslím, že furt bydlí u maminky. Tam bylo vidět prostě, že on nikdy z toho nic takového neudělá. To Score mělo najednou našlápnuto a vypadalo to mnohem zajímavěji. Platili mi asi stejně, to nehrálo žádnou roli. Ale mohl jsem se seznámit s Andrejem a ICEm a dělat s nimi. To bylo samo o sobě tak jako atraktivní. Fakt jsem neváhal ani chvíli. Ani si nepomatuji, jak jsem se s tím Excaliburem rozešel. Myslím, že to nebylo nijak zvlášť ve zlém.

A Jindra tam tedy ještě zůstal po vás?

Ten tam myslím zůstal.

Pak taky přešel do Score.

No.

Předpokládám tedy, že když jste byl v tom Score, tak redaktoři byl Andrej a ICE. Ostatní byly autoři jenom. Jak dlouho to trvalo, to autorské období?

Já marně přemýšlím, jak to celé bylo. Oni sídlili v těch Dejvicích v tom Hejtmankovo nádherném baráku.  A tam já jsem v podstatě ani nechodil, jestli si to dobře pomatuji, nebo jsem tam ani nijak zvlášť nebyl. Ne počkat, to je blbost. Pak ještě sídlilo to Score někde u Stromovky. A tam jsem chodil. Tam jsem byl šéf redaktor. Ale nepomatuji si přesně jak to bylo. No to je vcelku jedno. Tam byla taková malá kancelář. Tam jsem stejně byl jen já a nějaká recepční. To už si vůbec nepomatuji s kým jsem tam dělal.

Prostě to období autorský trvalo do momentu, než začalo období redaktorské.

Bylo tam teda nějaké období mezi tím autor a šéf redaktor? Tam něco bylo? Nebo jenom autor a pak rovnou šéf redaktor.

Já myslím, že jsem tam psal furt.

Myslím jako z pohledu toho jestli jste seděl v té kanceláři…

Ne, ne. Já jsem tam nikdy nebyl jako editor. To jsem nebyl. Nebo byl? Nevím. Ruku do ohně za to nedám, ale myslím si, že nebyl. Však vlastně…ne, myslím, že nebyl.

Minimálně jste byl svědkem toho, když byl ve Score palácový převrat, když se měnili šéf redaktoři. Když tam Andrej a ICE se jako prohazovali, že jeden byl chvilku šéf redaktor, pak druhý byl chvilku šéf redaktor. Pak to nějak skončilo, že ICE odešel a psal jenom články. Já si to jen matně vybavuji.  Vy jste se pak stal šéf redaktorem a Andrej se stal vaším zástupcem, podle toho, jak jsem to vyčetl z té tiráže. Jak za vámi přišli a jak vám to vy komunikovali to šéf redaktorství?

Je to hrozně těžký si vzpomenout. Protože nevím přesně, jak to bylo. Navíc tam se mi paměť zdráhá si vzpomenout na detaily, protože tam to nebylo úplně pozitivní celý. S ICEm jste už mluvil? Protože ten vám to řekne přesně, ICE do dneška o mně říká, že jsem backstaber, že jsem ho bodnul dýkou do zad. Takže ten to bude vědět přesně, protože ten na mě má pivku od té doby. Ale zkusím to zrekonstruovat, co nejlíp si vzpomenu.

Já jsem tenkrát už byl na vejšce a studoval jsem žurnalistiku.  Psal jsem bakalářskou práci na téma, CDromové časopisy a měl jsem takovou představu o tom, že je tady prostor, udělat časopis, který by nebyl o hrách. Protože mě už tehdy ty hry přestávaly bavit. A chtěl jsem dělat lifestylový časopis na CD. Chtěl jsem dělat digitální. Protože tehdy nešel dělat na internetu, protože nikdo internet neměl. A tenkrát já jsem přišel s myšlenkou, udělat CDromový časopis lifestylový. Andrej s ICEm měli tehdy periodu svého života, kdy se neměli rádi. A vždycky se střídalo to, když se měli moc rádi a dělali spolu byznys, to myslím, že takhle ještě teďka je. Pak byly periody, kdy se neměli rádi a pragmaticky se tolerovali. A pak byla doba, kdy se neměli rádi a opravdu se nenáviděli. A to se různě střídalo. Tohle to bylo to období, kdy se myslím pragmaticky tolerovali. ICE měl firmu svojí, která se jmenovala Void. A snažil se snad dělat nějaké hry, nebo já nevím.

Měl tam nějaký nápad na hru, to si pomatuji.

Dělal tam s ním Honza Zámečník, Sam Zajíček, něco tam prostě dělali a ještě tam chodili strašně divní lidi kolem toho, který prostě nechci ani vědět co byly zač. Byly hrozně divný. A já jsem přišel s tím nápadem na ten CDromový časopis a on, že se mu to hrozně libí, a že to chce dělat. Takže my jsme se dohodli, že já udělám CDromový časopis lifestylový. Natahal jsem do toho spoustu…

Dělal si to jako ze strany šéfredaktora, nebo technický?

V podstatě jsem dával celý ten projekt dohromady, jako projekt. Vím, že s jeho programátory jako Samem Zajíčkem jsme dávali dohromady, jak by to technicky běželo. Tenkrát to nebylo tak triviální. Dneska je jasné, jak by to člověk dělal. Tenkrát byla plejáda věci od, udělat si vlastní engine přes…co jsme nakonec udělali, protože jsme chtěli mít fullscreenové video. Já jsem chtěl mít prostě lifestylový časopis, o filmu, o hudbě, o politice a o malém kousku her. Takže jsme dělali prostě, jak to bude vypadat technicky a jak to bude vypadat redakčně. Dal jsem dohromady prostě nějakou redakční radu ze svých spolužáků a kamarádu. Mělo to poměrně jasný koncept. Dělalo se na tom asi půl roku. Mám pocit, že jsem tak skoro chodil jako do práce. Takže jsme na tom takhle dělali. ICE mi nikdy nenabídl na tom žádný podíl na tom a vlastně mě ani neplatil, když jsem to dělal, pokud si to pomatuji dobře. Možná jo, nechci mu křivdit zase, možná mi nějaké prachy dal.

Pak se stalo najednou a do Score jsem v tu dobu nějak psal. Občas něco. Což se dá zjistit z četnosti těch příspěvků. Pak jednou se stalo to, že zamnou, přišel Andrej. A nabídnul mi možnost, stát se šéf redaktorem Score. A já jsem mu říkal, že to je věc, kterou bych potřeboval zvážit. A já jsem vždycky měl jako radši ICE než Andreje. Protože Andrej je taky blázen. Byť v jiném smyslu, než Martin Ludvík. Mnohem pragmatičtější a mnohem chytřejší. Ale víc jsem kamaril s tím ICEm, což je normální kluk, který se v podstatě více vezl na té energii, kterou do toho dával Andrej. Andrej byl vždycky absolutně mimořádný talent/blázen. On byl fakt jako nesnesitelný, když s ním člověk pracoval. On prostě zavolal člověku klidně ve čtyři ráno, že má prostě bezvadný nápad. Jako vím, že třeba lidi co měli od redakce telefonu, tak ho vypínali na noc, aby jim Andrej nemohl volat. A těžko se s ním prostě diskutovalo, protože on je hodně arogantní a nepříjemný. Ale na druhou stranu, když má někoho rád, tak se s ním jedná hrozně dobře, ale je to takový jako, když jdete s ženskou, která má maniodepresivní psychózu. Musíš si pořád dávat pozor, na to co říkáš, děláš a jak to působí. Takže svým způsobem jsem měl oba ty kluky rád, ale s ICEm jsem měl takový normálnější vztah, protože se s ním dalo normálně mluvit.

Takže jako ta nabídka od toho Andreje měla samozřejmě svoje pro a proti. Důvod proč on mi jí dal, pokud si to dobře pomatuji, byl ten, že Ondra Hejtmánek mu řekl, že on šéf redaktorem už nikdy nebude. Olda už ho nechtěl mít nikdy za šéf redaktora. A to vlastně nevím proč. Olda byl na tom se vztahem k těm klukům velmi podobně, jak jsem teďka řekl. S ICEm měl prostě lepší vztah. Bylo v celku jasné, že ten palácový převrat měl takové pravidla, že prostě Andrej tam mohl zůstat jako šéf redaktor, když si najde někoho jiného, kdo tam bude jako šéf redaktor. Což byl v celku jasné, nejsem naivní. Na druhou stranu to byla prostě lákavá nabídka dělat šéf redaktora Score. Ten časopis vycházel tenkrát, i když už jsem prostě nebyl žádný jako kluk, ačkoliv jsem furt byl na té vejšce žurnalistické, takže jsem měl přehled o novinovém trhu. Tak ten časopis vycházel o obrovských nákladech, ten se tisknul v 60 000 kusech. Co se tisklo v 60 000 kusu tenkrát. A my jsme do toho furt nemohli sehnat inzerci. To bylo prostě neuvěřitelný. To byl jeden z nejčetnějších časopisů v ČR a nikdo to nechtěl inzerovat. Což z dnešního pohledu, když se na to dívám z reklamky, je prostě neuvěřitelný.

Takže pro mě to byla výzva, jednak profesní, druhak, že mě to prostě zajímalo, protože to bylo velký. A kam výše se dá ještě jít v herní žurnalistice, než když děláš šéf redaktora Score. No a na druhé straně jsem měl ten svůj projekt ten Klan, který jsem si fakt celý vymyslel a udělal. Přišlo mi to hrozně zajímavý. Takže jsem byl na vážkách, co mám dělat. No a šel jsem si o tom promluvit s ICEm. A ICE se strašně urazil, že o tom vůbec přemýšlím jít s Andrejem.

A to bylo tedy období, kdy se nemuseli?

No to se nenáviděli. To se spolu ani nebavili, se obcházeli na ulici. A od té doby mě ICE nemá rád. Přesto já jsem se snažil být hodně pragmatický. Říkám mu, že tohle je pro mě hodně zajímavý, krom toho my dva nejsme domluvený na žádném způsobům jakým mě budeš odměňovat. Ten projekt jsem celý udělal, nemám v něm žádný podíl, nic. Ty máš tady celou redakci, celé na talíři. Před prvním číslem těsně to bylo. Celý to tady prostě je, celý ti to tady nechám, nic za to vlastně nechci. A on prostě, že jsem u něj skončil a že už mě nikdy nechce vidět a otočil se ke svému něčemu, co hrál… Takhle si to pomatuji já, docela by mě zajímalo, jak to bude vypadat z druhé strany. Do dneška když chodím, protože já se kamarádím v podstatě se všema z toho Voidu, který tam tenkrát byli s Honzou Zámečníkem, který tam dělal grafiku, a se Samem Zajíčkem bydlíme na Žižkově asi 20 metrů od sebe a chodíme na pivo. A když jdu se Samem na pivo, protože on pořád u ICE pracuje, tak mi občas říká: „ICE ti vzkazuje, že si backstaber , a že tě nenávidí.“

No to je hrozně zajímavý, takové příběhy poslouchat. Protože ten čtenář se k tomuhle v životě nemohl dostat k takovým historkám. Tak to je hrozně příjemný to slyšet, jak se to tam tehdy peklo. Když si čtenář přečte ten časopis, tak jen vidí, že šéf redaktor je ICE, Andrej, Mrkvička a neví, jak se to stalo.

Nicméně vlastně to moje šéfredaktorství, byť to od Andreje byla samozřejmě…byl to takový machiavellistický tah, jako místo sebe někoho a on sám si myslel, že to bude mít celé pod kontrolou, tak neměl. Protože já jsem do toho šel s celkem jasným…myslím, že jsem o tom dokonce mluvil tenkrát s Ondrou Hejtmánkem a říkal jsem mu, že chápu, že mě tam chce mít jako panáka, a že si to ve skutečnosti bude dělat sám, ale já to takhle nechci, a že ten časopis budu opravdu dělat já. A opravdu to tak bylo. Číslo od čísla jsem na to měl větší a větší vliv. Dělal jsem to víc a víc po svém. Vlastně si myslím, že to Andrejovi přestávalo vadit. Protože on dělal to svoje CD, protože to byl pro něj hlavní business. Na tom CD oni oba dva zbohatli.

Pomatuji si, že ze začátku to bylo takový jako, že jsme se přetlačovali a pak to bylo čím dál víc v pohodě, protože jsme vlastně vedle sebe pracovali a myslím si, že i Andrej…protože ono to fakt bylo hodně práce. Já si pomatuji, že jsem byl vždycky strašně pečlivý a každé písmeno z toho časopisu jsem prostě četl a editoval. Fakt jsem to dělal hodně poctivě, byl jsem v té práci pořád. Dělal jsem to opravdu jako navážno. Což byl mimochodem taky důvod, proč jsem vydržel tak málo čísel. Já jsem byl strašně unavený. Já jsem nic nedělal…

Já jsem slyšel od Honzy Modráka, že se tam o vás říkalo, že jste jako workoholik, opravdu jste do toho šel a déle se to nedalo vydržet v takovém tempu.

Tak to je naprostá pravda. Já jsem potom šel za Oldou a říkal jsem mu, že je mi to strašně líto, ale že to nemůžu dál dělat. Vzal jsem si tři měsíce prázdnin a jel někam se svými kamarády, už ani nevím kam. Asi někam do Asie, myslím, že někam do Iránu, Pákistánu. A když jsme se vrátili, tak už jsem s tím nechtěl mít nic společného. Takže to byl takový rychlý přeliv. Bylo to fakt tím, že jsem vyhořel úplně. Byl jsem prostě upracovaný k smrti jako z toho.

Byl jsem pak rád, že to vzal Karel, který myslím, že to vzal mnohem ležérněji. Protože Karel je prostě…ten byl v pohodě vždycky a ten si z toho rozhodně takové vrásky nedělal.

Přijde vám, že to byla jako škoda? Že jste to bral takhle do důsledků, že kdybyste to třeba více zvolnil, pokud byste to teda dokázal při vaší pracovní…

Já ale takhle pracuji do dneška. Spíš si myslím, že to byla manažerská chyba Oldy Hejtmánka. Protože to byla jeho redakce a on kdyby mi dal k ruce dva lidi, které by tam najal, tak by takhle ten časopis mohl fungovat déle. Jenže on byl samozřejmě škrt na prachy. Naprosto mu vyhovovalo, že jeden člověk, který bere…já nevím kolik to tehdy bylo peněž, ale nebylo to nic zásadního, tak udělá celý časopis od A do Z.

No vy jste tam každopádně zavedl spoustou rubrik nových, třeba Techbox, nebo různé takové ty tematické, třeba úvahy a tak. Já si pomatuji, že když bylo nějaké výročí k 60 číslu Score, tak tam přišla od Andreje a ICE taková jako kronika. A tam bylo, že Tomáš Mrkvička zavedl velmi čtivé rubriky a tak dále, z kterých to Score žilo do nějakých 20 čísel potom. Každopádně těch recenzí v těch vašich číslech bylo hrozný spousty. Minimálně co do počtu, že to bylo myslím i na obálkách, že tady koukám 60 recenzí v tom 42 čísle, v tom vašem opus magnum (pozn. vrcholné dílo).

To byla zase Andrejova práce, jak on byl neuvěřitelně schopný, ty věci sehnat. To prostě bylo neuvěřitelný. Jen díky jeho energii a tomu, že uměl dobře anglicky vždycky, tak prostě on byl fakt schopný 6 krát volat do Anglie, kdy mu to prostě…já si vždycky představuju, toho na druhé straně drátu. Představte si, že sedíte v Elecrtonic Arts. Tam prostě jste zvyklý jednat z těmi herními magazíny, co v té Evropě něco znamenají. A on tam volal vždycky jako nějaký rozzuřený Gruzínec, že jste mu zas něco neposlal, nebo že něco nemá exkluzivně. Až prostě mu tu obálku zalepí a dají to tomu DHL, aby měli od něj konečně klid. On byl fakt neuvěřitelný v tomhle. On prostě sehnal všechno. A to jak se bojovalo, co bude mít kdo exkluzivně na tom CD, s těma ostatními redakcemi. On je tedy jako taky workoholik strašný. Mnohem větší než já.

V tom Score vyšla plná hra. Ty Wizardry 7. To se domlouvalo čistě přes Andreje, nebo do toho jste nějak…

Ne vůbec. CD bylo čistě Andrejovo. O tom jsem já nic nevěděl. A jestli jsem do toho mluvil, tak to si nepomatuji. Ale vzhledem k tomu, že Wizardr 7 byla moje a Chlumákovo nejoblíbenější hra po dlouhé léto, tak rozhodně jsme nebyli proti.

Tohle to číslo, to 40. Bylo známe tím, že tam bylo spousta aprílových vtípku. Třeba tahle ta nálepka nestírací.

Jo to jsme okopírovali z Wired. Protože ve Wired to opravdu měli.

Vy jste se tedy inspirovali těmi zahraničními časopisy při tvorbě toho Score?

Já jsem vždycky miloval Wired. To je super časopis do dneška. To byl vždycky můj absolutní časopisecký sen, protože ten časopis je prostě fantastický. A nemají nic společného s hrami, což je taky pozitivní. Ale prostě jen ta fetišistická obsese těma časopisy. Já to prostě úplně miluji, jak jsou ty časopisy…třeba druh papíru. Wired třeba střídal 3-4 druhy papíru. Embosovaný šestibarvou, stříbrný tisk a já jsem tohle prostě vždycky miloval. A prostě jsem chtěl, abychom to měli taky. Myslím, že jsme jednou něco tiskly z pěti-barvy, ale stálo to hodně peněz. Ty časopisy hrozně trpěli tím, že neměli inzerci.

Pomatuje si nějaké lidi, které jsem tam přivedl za vaší vlády do toho Score?

Strašně moc. Tak tenkrát jsme tam třeba…třeba Filip Škoda, který se potom dlouhá léta živil jako karikaturista, tak ten začínal u nás, dělal tam ten komiks. To byl prostě kluk z ulice, než k nám přišel. Potom celá ta parta z Pařeniště, Lukáš Erben a spol.

Bylo to vyloženě jako nábor, nebo najednou třeba Franta Fuka přestál psát o hrách…

Vždycky to bylo tak, že my jsme…byly tam vždycky nějaké seznamy redakcí?

Byly v tiráži.

My jsme…hraní a duše to jsem psal. Teda to psal Rybka vlastně, já jsem psal potom něco jiného. Já jsem psal totiž něco, co jsem byl zanešporen v psychiatrické léčebně, to bylo tak vtipný. Jakub Červinka, Marek Dobeš…

No Jakub Červinka je jediný člověk, který je v tom Score do dnes.

To je hezký no. No třeba Vašek Provazník je taky můj spolužák ze školy.

Vašek Provazník, ten se tam pak dostal za to, že tam pak dělal to CD, že jo? Nebo aspoň jak já jsem to viděl, tak on měl něco společného s CD. Vždycky tam měl ten úvodník. Tak možná se pak domluvil s Andrejem, že to třeba přepral na půl, to už já nevím. Ale zrovna v téhle té době, já jsem si půjčoval Score od kamarádů. A teďka, když jste tam nastoupil vy jako šéf redaktor. Tak se tam začalo objevovat spousty nových tváří, třeba Michal Rybka, ten si tam už něco napsal předtím. Teď ale v těch Scoretech se objevoval víc. Nebo třeba i Petr Chlumský se tam objevoval víc.

Tak to je tím, že člověk se obklopuje, nebo spolupracuje s lidmi…mně se prostě s některými spolupracovalo lépe a s jinými hůře.

Byli tam i tací, se kterými nešlo spolupracovat z té předchozí éry?

To nevím, to bychom se asi museli podívat konkrétně. Já si stěží ty autory takhle vybavuji. Některý ty jména se mi jako vybaví, když na to koukám…

Předtím tam bylo spousta…Martin Dvořák, Martin Fanta, Béla Nemeshegyi…nic?

Tak jako Martina Dvořáka si vůbec nepomatuji, Martina Fantu si taky vůbec nepomatuji, Bélu si samozřejmě pomatuji, protože toho slyším pořád na Radiu 1. Já jsem se rád obklopoval těmi lidmi kolem toho Petra Chlumského. Protože on si tam přivedl potom svého kamaráda Petra Slováčka, který bydlel přes chodbu od něj. Přivedl tam Sváťu Švece, někde se tam objevil Michal Rybka, k tomu se tam někde nachomýtnul Ondra Malý. Mě tyhle ty lidi všichni bavili, protože všechno to byli klidnější a mnohem přemýšlivější lide. Většinou i starší, ačkoliv třeba Ondra je mladší než já. Ale nebyli to takový ucha a dalo se na ně více spolehnout, že ty texty prostě odevzdali, a že dávali nějaký smysl. Bavili je prostě složitější hry. Navíc třeba Michal Rybka a Chlumák měli dobře vypsané ruce a uměli prostě dobře psát. Ale že by za tím byl nějaký záměr, spíš sem s některými lidmi byl spokojenější tak jsem si je tam držel. Někteří ty lidi, jako třeba Andrejovo a Eislerovo kamarádi, tak ty přirozeně od sublimovali někam jinam, protože to nebyli moji kamarádi, nebo se mi nezdáli tak dobří.

Když už jste dělal přímo tohle to poslední číslo vašeho Score, už jste věděl, že to bude poslední?

To si nevzpomenu, nevím, ale bylo to dost rychlé. Myslím, že číslo od čísla by to nešlo. Protože když se odevzdalo číslo do tiskárny, tak už musela být čtvrtina nového čísla. Tak to úplně nešlo. Ale bylo to narychlo. Nějak se tam zkombinovaly ty věci, že jsem už chytal ten výlet. Nemůžete taky do Iránu jako úplně bez víz. Bylo to narychlo, že jsem se rozhodl, seknu s tím a jedu pryč. A ten Karel tam byl dost nasnadě, že to bude dělat jako on. A i třeba když jsem někde skončil, tak jsem se snažil, aby jako zamnou, nezůstal bordel. Takže tady jsem si byl i jistý, že to ten Karel převezme, a že to prostě dopadne dobře.

Máte tam dobrý vztahy s tím Karlem?

Ano určitě, on jako nikdy nebyl můj blízký kamarád, ale znal jsem ho a nikdy jsem s ním neměl žádný konflikt. To nebylo žádné nepřátelské převzetí. Ale myslím, že když jsem to řekl Oldovi, tak Olda se s ním nějak dohodl a řekl mi, že to bude dělat Karel. Tak jsem věřil tomu, že to jako dobře dopadne.

To si tedy asi nevzpomenete, jakou jste měl konkrétní náhradu za sebe.

To asi jsem neměl. Nikoho jiného to asi určitě ne.

Potom co jste skončil s tím šéf redaktorováním. Tak jste napsal asi 2-3 články do toho Score maximálně. Bylo to jako cílené, že vás ty hry prostě přestaly bavit? Nebo vás jako přestalo bavit psaní pro Score?

Pokud vím, tak jsem se přesunul do Softwarových novin. Začalo to tedy být moje nová práce. A tím pádem jsem napsal už jenom do Score, když bylo něco jako fakt potřeba. Ale začal jsem být dost zaneprázdněný v těch Softwarových novinách, takže to byl asi ten pravý důvod. Ale tam jsem psal taky něco asi o hrách, ačkoliv my jsme tam snad už pak ani hry neměli. Už jsem se pak prostě věnoval jinému druhu žurnalistiky. Anebo jsem tenkrát pracoval v Mladé frontě možná? Teď nevím. Prostě jsem šel dělat něco jiného.

Na ty hry jste zanevřel, nebo si i teďka něco zahrajete?

Teď nedávno…no asi před pěti lety. Mě takhle někdo vyzpovídal jako vy. Na nějakém veletrhu a já jsem řekl, že hraju hady na Nokii. A potom, protože to se dá dohledat, někdo o mně napsal článek, že jsem úplný debil, a že už hraji jenom hady na Nokii.

Já jsem postupně ty hry pak přestával hrát, nebyl to rozhodně tak, že bych je přestal hrát ze dne na den. To si pomatuji, že ještě v dobách a mnoho let později, jsme s mojí dnešní ženou hrávali The Sims. Takže určitě jsem hrál hry ještě dál, ale ztratily to důležité místo v tom životě, protože tam najednou nebyla ta práce. Postupně jsem hrál méně a méně. A teď nemám PC ani žádnou herní konzoly. Mám doma Macintoshe, na tom se v podstatě moc hrát nedá. Takže hry nehraji jako vůbec. Akorát si pouštím trailery a říkám si, takhle daleko ta grafika dneska je. Nebo se zastavím před nějakou prodejnou a čumím tam na ty dema.

Mě hrozně baví casual games (pozn. příležitostní hry), těch mám na telefonu opravdu strašně moc. A baví mě, kupujuje a dokonce jsem jednu casual games udělal. To ani nevím, jestli víte. Já jsem udělal hru a prodělal jsem na ní strašně moc peněz. Protože jsem jí špatně odmarketingoval. Když se narodili děti, tak jsem udělal právě takovou hru (ukazuje hru na telefonu). Protože nebyla žádná hra, co by byla jako o zvířátkách a byla hezká. Já jsem chtěl udělat hru, kde by se děti naučili, jaké dělají zvířátka zvuky, tak jsem udělal takovou hru. Ale marketingově jsem to nezvládl, protože jsem na to nikdy neměl čas, to dělat jako po nocích. Takže jsem to nechal naprogramovat, nakreslit, dokonce paralaxní engine, protože jsem to chtěl mít prostě hezký. Vypadá to hezky. Ale protože jsem zanedbal marketing, což je vtipný, protože dělám v reklamce. Tak se to prostě nijak zvláště neujalo. Je to anglicky, ale už jsem to stáhnul z Appstoru, jelikož se mi nechtělo platit developerskou licenci. Ale jako casual games mám jako opravdu hodně, dokonce mám rozkresleno pár her teďka. A nedávno, asi před 14 dny jsme seděli s Mirkem Papežem, a tomu právě jsem dal zdrojové kódy na tu hru, ať ji aspoň hodí na Appstore a může si jí někdo stáhnout, když už nic. Tak tam jsme se taky bavili o nějakých hrách. Ale jako ty casual games mě baví hodně.

Tohle to docela často slýchám, že ten člověk, který se pohyboval kolem těch her v tom mladí, tak občas do toho spadne a má chuť něco udělat, protože má zkušenost s hrami. Tak dostane nějaký nápad, protože za tu řadu let se mu to tam nastřádalo, to není poprvé, co to slyším. Ještě úplně na závěr taková otázka. Sledoval jsem potom to Score, potom co jste opustil tu šéf redaktorskou pozici? Nebo jste to úplně ztratil zřetele?

Jemně jsem sledoval kauzu Mirek Elfmark. Ale nechci se k ní nijak vyjadřovat, protože o nic moc dál nevím.

A jinak tedy Score už byla uzavřená kapitola?

ICE jsem od té doby neviděl vůbec, Andreje jsem si přidal jako kamaráda na Facebook a taky jsem se s ním neviděl vůbec. Karla vidím pořád na fotkách, protože Jana Papíková pořad spamuje Facebook jejich fotkami z dovolené v Thajsku. Ten je už taky pěkně šedivý chlapce. Takže já se jako v podstatě stýkám se svými kamarády, které jsem měl předtím. S Petrem Chlumským se samozřejmě vídáme poměrně často.  A fakt ten Facebook je poměrně zajímavý. Tam se vidím se spousty lidmi. Například se Sváťou Švecem, toho jsem neviděl od té doby fyzicky vůbec. Ondra Malý toho jsem potkal občas na fakultě nebo někde. Ale vlastně s těmi lidmi mám ty para sociální vztahy přes Facebook. Což je zvláštní.

A třeba teď, když procházíte kolem trafiky tak se nepodíváte vůbec…

Vůbec. Ty herní časopisy mě vůbec nezajímají. Protože já upřímně řečeno nechápu, proč je ještě někdo čte. Jako já tomu vlastně moc nerozumím. Ta doba se strašně změnila. S tím že…(lusknutí prsty) takhle instantně si můžu stáhnout to demo na tu hru a zahrát si jí. A stejně tak si jí můžu stáhnout celou z Pirate Bay a zkusit si jí, jestli se mi líbí, nebo ne. Jestli si ji chci pak koupit, nebo nechci koupit. Nebo já nevím, jestli se to dá stahovat, já ty hry nehraji, ale předpokládám, že asi jo, když se dají stahovat filmy. Samozřejmě, když budu potřebovat vědět, jestli je nějaká hra dobrá, nebo špatná. Tak se podívám na nějaký prestižní zahraniční web. Jako vlastně nevím, proč tohle ještě někdo kupuje s DVD. Ale asi proto nějaký důvod je. V jakém to vychází teď nákladu?

Náklad asi tak 20 a prodej asi tak 6.

Takhle nějak bych si to tipnul, to byly Softwarové noviny těsně před zemřením. Upřímně, já jsem se nezastavil před trafikou ani nepomatuji.

Rozumím. Ty hry, které jste recenzoval do těch starých Score. Pomatujete si na ně? Třeba, že byste si z nostalgie nějakou stáhnul?

Pomatuji si je, ale že bych si nějakou stáhnul, to asi ne. Byť jsem uvažoval, že si stáhnu do Iphonu nějaké sierracké hry, které někdo udělal. Že se dají stáhnout nebo koupit v nějakém balíčku. Ale ono to je trošičku obtížné to hrát. Protože to má složíte ovládání a je to takové, že co byl člověk ochotný tenkrát jako klikat na všechno 100 krát, než se něco stane…ty hry se dneska dělají jinak a už je na to člověk zvyklý, že to funguje jinak. Nemám na to tu trpělivost to hrát a vlastně mě to ani netěší, nebo nebaví. Ale myslím si, že kdybyste mi dal kteroukoliv hru, z těch co jsem napsal. Tak si vzpomenu na tu hru i na okolnosti, za kterých sem jí hrál. Některé věci mám hluboko zapsané v paměti. Wizardry jsme hrávali s bráchou na střídačku. Často jsme hráli spolu, že jeden člověk ovládal tu klávesnici a druhý mu seděl za zády. Nebo jsme se střídali, že jsem mu řekl, kam jsem dohrál a pak hrál on. Kreslili jsme si mapy prostě. Gabriel Knight byla výborná hra, která mě strašně bavila. To byl velký herní mezník. Mě vždycky bavili tyhle ty hry, proto jsme to měli i dobře v té redakci rozdané. Petr Chlumský ten hrál prostě letecké simulátory, Michal Rybka byl vždycky blázen do válečných her a mě zase bavili tyhle ty příběhové, prostě 2D a 3D klikačky a ty puzzle solving hry. Vždycky jsme měli jako takovou specialitu a každého bavilo něco jiného. Nikdo nehrál všechny hry. Já jsem nikdy nechápal moc, co má Petr Chlumský na tom, když se spustí letecký simulátor. Pak si posune obrazovku na ty letecké přístroje a celou dobu čumí na to, co se děje pět kilometrů předním.

Tak jako úplně poslední otázka a tím to můžeme uzavřít. Co se povedlo a co se nepovedlo. Na co můžete být pyšný i po těch letech třeba a na co byste raději zapomněl z té doby?

Na co bych nejraději zapomněl, tak to už jsem zapomněl. Já jsem pořád velice pyšný na tohle to číslo. Já si prostě myslím, že to bylo strašně tlusté a úžasné číslo, kde jsem opravdu přečetl každou řádku. Tlustší časopis ve větším nákladu, už nikdy nezrediguju.

A co se nepovedlo třeba? Třeba jestli nepovažujete za chybu, že jste tam nezůstal déle?

To určitě ne.

Takže jste spokojený s tím, jak jste to vedl? Vedl jste to nejlépe, jak to šlo.

Vy jste se zapomněl zeptat ještě na jeden velice důležitý moment předtím a to byl Invex.

Já jsem tam byl jednou na tom Invexu a vždycky mě to minulo jako.

To je moje noční můra totiž. Jestli se něco nepovedlo, tak to bylo, že jsem neměl jezdit na ten Invex. Protože to bylo ještě za Score vlastně a měli jsme tam prostě pódium v nějaké hale. A mě už bylo jako docela dost let, když dělal toho šéf redaktora. Teď tam se prostě vyrojili ty pubescentní pařani a to bylo prostě strašný. A já jsem tam stál na tom pódium, koukal jsem na ně dolu…mimochodem pár těch pubescentních pařanů, co tam stáli, jsem teďka potkal. Teď jsem zrovna potkal tu…to bylo hrozně vtipný, v létě jsem se seznámil s Johankou, co píše na Root, nebo psala. A potkali jsme se na dětském táboře s našimi dětmi. A ona si vzpomněla na tenhle ten Invex, a říkala, že jsme jí s Andrejem vytáhli na to podium. Protože ona tam byla jedna z mála holek. A dělali jsme s ní rozhovor na téma, proč holky hrají hry, nebo nehrají.

Tak tehdy ty Invexi, to bylo jako takový sraz pařanstva v České republice.

Ale bylo to hrozný prostě. Díval jsem se na ty lidi a říkal jsem si, tak kvůli tomu já nespím a kvůli tomu to po nocích rediguji. Kvůli těmhle těm lidem. Tak tam jsem neměl asi jezdit. Ne tak jako čtenáři dobrý, ale je to v podstatě dětský časopis, což jsem si já úplně neuvědomoval. Ačkoliv je to v celku jasné.